Dokonalé dny

„V jednoduchosti sa [občasne] skrýva nevídaná krása.” • Nemecký autor: W. Wenders, následne snáď vytvoril ešte »japonskejší titul«, akoby to vlastne asi neurobil ani sám Japonec narodený v Japonsku, čo je vskutku naprosto nevšedná záležitosť, hodná značného obdivu → určite nie iba z mojej priamej strany, a ak náhodou aj predsa áno, tak by sa to najskôr mohlo celé podobať klasickému japonskému predstaviteľovi japonskej kinematografie: Jasudžiróovi Ozuovi, čo ma teda ihneď napadá automaticky podotknúť, akonáhle v podstate skončilo i toto neobyčajne-obyčajné, kinematografické dielo! • Normálne som mal taký zvláštny pocit, že hlavný hrdina Hirajama v podaní priam geniálneho hereckého predstaviteľa Kódžiho Jakušoa, ktorý uviazol v akejsi «časovej slučke,» nakoľko sa príslušné sekvencie akosi neustále »opakovali« ako trebárs nejaká, obohraná platňa, čo sa našťastie tentoraz ale nepotvrdilo, keďže práve takýto mimoriadne stereotypný spôsob života - viedol tento čistič tokijských toaliet, ktorý sa za svoju prácu vôbec nehanbil; skôr úplne naopak: „plnými dúškami si vychutnával azda všetko, čo s tým priamo súviselo.” • Skrátka, autorovi sa naozaj atypickou formou podarilo vzápätí zachytiť: bežný kolobeh života obyčajného človeka, ktorý [s veľkou chuťou?] chodil do práce, no okrem toho - navštevoval i celkom iné zákutia, ktoré sa postupne rozprestierali pre dané rozprávanie príbehu, pričom akési «svieže osvieženie,» nastalo až s príchodom protagonistovej netere Nico; inakšie si treba ozajstne zvyknúť na pomalý, naratívny, chodový štýl, ktorý by mohol dokonca menej skúseného diváka totálne uspať. • A to ďalej ani nehovoriac o ♫ »pesničkovom soundtracku,« ♫ s takými v-y-p-a-l-o-v-á-k-m-i druhu, Loua Reeda - so songom v podobe "Perfect Day" z roku 1972; alebo The Animals s "The House of the Rising Sun" z roku 1964 a podobne, čo sa dá kľudne vypočuť i na samostatné počúvanie, ako mimochodom činím zrovna i teraz, a zároveň pesničky dotvárali potrebnú atmosféru. ← Vydarený p-l-a-y-l-i-s-t. • Nenormálne som dostal chuť navštíviť ázijskú metropolu - Tokio, kde sa všade Hirajama vyskytoval, a o čom môžem naďalej zrejme iba snívať...  PS: Ústredný protagonista nebol príliš extra zhovorčivým, čiže vtedy nastávalo i akési obdobie tichého filmu, na čo sa treba rozhodne tiež pripraviť.  PS 2: Ak by som si mal nakoniec ešte vybrať, ktorý nemecký režisér s dvojitým "W" véčkom v krstnom mene - mi je viacej sympatickejším, tak namiesto Wernera, istotne radšej [z]volím Wima, ktorý mi je srdcom oveľa bližším rozprávačom filmových príbehov, i keď povedzme zase ani... (12.04.2024)

Po dlouhé době zase zajímavý, hluboký a poeticky laděný film, nad kterým se může člověk zamyslet a který není prvoplánově negativní (dnes velmi výjimečný úkaz i podle filmových ukázek artových filmů v kině Světozor, kde jsem film viděl). Čím víc o tomto filmu přemýšlím, tím geniálnější mi připadá... a to díky spoustě neustále se odkrývajících rovin, které nemusí být na první pohled patrné. Tak jak jsou stíny jednotlivých listů vždy stejné, ale společně vytvářejí každý okamžik zcela odlišné obrazce, tak i naše rituály rámují životní situace, které se každý den významně odlišují a mění (a tak i náhled na tento film může být každý filmový i reálný den jiný). Tak jako se hlavní postava Hirajama snaží zachytit koruny stromů, které jsou na fotkách neustále jiné, tak se i život mění a není možné ho zastavit a jasně zachytit... s tím se neustále mění a mizí i naše plány, které nám uhýbají tak jako stíny, když se na ně pokoušíme šlápnout a dosáhnout svého cíle. Hirajama si zvolil jednoduchý život, který může žít jako novodobý mnich a ve kterém je zcela šťastný... nebo možná zdánlivě šťastný podle různých náznaků i podle poslední scény (kterou nebudu spoilovat), která spíše poukazuje na něco, před čím utíká, na nějaký ten nesplněný plán či sen. Wimu Wendersovi se povedlo neskutečně povedeně představit ve filmovém obraze japonskou tradiční životní filosofii (jak jsem se dozvěděl i z výborné diskuze dvou architektů s vazbami k Japonsku po skončení filmu). A přesně takové neobvyklé filmy, které dokázaly zfilmovat nezfilmovatelné, mám hodně rád. A když jsou navíc doplněné o skvělou hudbu... nemám slov :-) (12.07.2024)

KOMOREBI is the Japanese word for the shimmering of light and shadows that is created by leaves swaying in the wind. It only exists once, at that moment. Ja tie vyprázdnené naratívy jednoducho milujem. Perfect days je čaro smutná obrazová poézia tváriaca sa, že je o šťastí, pričom je vlastne celá o smútku. Kódži Jakušo je v úlohe tichého upratovača toaliet nezabudnuteľný. (24.02.2024)

| Master Mind | Minimalizmus a životná každodennosť. Sympaťák a úžasný herec Koji Yakusho v dráme o veciach všedných, o denných dobrodružstvách v ordinárnej práci, plnej prekvapení, dobrej nálady, ľudskosti, ale aj zakrývania chýb minulých, samoty a zvláštnych pocitov. Perfect Days je v určitých momentoch fakt perfektný film. Momenty každého dňa prezentuje rovnako a predsa odlišne. Necháva diváka prežiť tieto momenty presne tak, ako ich prežíva hlavná postava. V pokoji, mieri a s myšlienkou, že aj bežné situácie si človek môže užiť vo forme umeleckej. Či už fotografia, hudba alebo kniha. Viac TU. | Hodnotenie: 8/10 | (05.04.2024)