Jak mít sex

Pubertální Tara v absolutně přesvědčivém podání Miy McKenna-Bruce si prochází obdobím, které zná asi každá dívka. Chce si užívat života plnými doušky, pařit pokud možno až do rána a zároveň čeká na tu svoji první vytouženou sexuální zkušenost. Jenže jak už to tak často bývá, realita se od vlastních představ značně liší... Citlivě pojaté drama vzešlo z dílny celovečerně debutující Molly Manning Walker. Trumfem snímku není jen kvalitní scénář, ale i jeho převedení do filmové podoby. Svěží a mladistvý tón pak dotváří energický soundtrack. Vše působí velmi autenticky a přirozeně. (80%) (23.07.2024)

„Uvidíme se doma.“ - „Sejdeme se a zase někdy pokecáme.“ - „Jasně nebo přijedeme my. Aspoň uvidíme, jak si žijete vy seveřané.“ - „Každopádně se sem příští rok zase vrátíme. Stejná doba, stejné místo a bez výmluv!“ - „Přesně tak. Žádné výmluvy. Ani žádné usínání se slepicemi, Taz!“ Ale divák nabude docela neodbytného pocitu, že si to Taz příští rok nejspíš nezopakuje…Ke snímku jsem přistupoval tak, že budu asi dost mimo cílovku filmu. A to se mi potvrzovalo už od samotného začátku. Neustále chlastání, zvracení, tancování a pubertální bouření včetně „duchaplných“ dialogů mě opravdu míjelo. Po cca půl hodině se film znovu nadechl a trochu mě probral z narůstající apatie, ale ani potom snímek příliš nebavil. Ten Tařin zřetelný pocit zklamání, rozčarování a vystřízlivění, ať už z kluků, kamarádek či informace o neúspěšných studijních výsledcích se dal pochopit, do jisté míry jsem Taz i rozuměl. Ale líto mi jí moc nebylo, to spíš Badgera. Nevím, jak moc je film jakožto generační sonda vypovídající, ale já to vidím pouze na podprůměr. (14.08.2024)

V Cannes 'How to Have Sex' zabodovalo podle mě pro ten přechod mezi první polovinou, kdy sledujeme partu 16yo buchtiček, která předstírá sebevědomí, předstírá že "žije" svůj life naplno, aby udělala dojem na pár vylitých a vyjetých britských klobás, do druhé poloviny, kdy se naše hlavní hrdinka tak nějak dostává, nohama na zem a z blbé, až tupé záležitosti přechází do chladivější reality, s protaženým obličejem, nicméně můj zájem to alespoň trochu probudilo, protože do té chvíle jsem jen protáčel oči a přemýšlel, jestli to nevypnout. Nezlehčuju to. Neodsuzuju, že mladí, jsou mladí. Ale poslat šestnáctky samotné kdovíkam z pozice rodiče, je jedna otázka, druhá otázka je, jak snadno to vylitý klobásy zkouší "budu rychle, líbí se ti to rychle" a je přece jasný, že když udělá tohle (lehne si k tobě, dá přes tebe ruku), udělá i tohle (...), tím chci říct, pár otázek by se v tomhle filmu našlo, protože zpočátku to působí jako další z "...jedeme šukat na Ibizu". Nevím, možná mají ostatní víc sexu, protože jsou na to prostě dost blbí a nemají celkově problém... do doby, než ho mají. Jako drama je to solidní právě jen tím přechodem, a možná i tím, že se to nesnaží nějak moralizovat, jen to ukazuje věci tak, jak jsou. Zároveň mi to ale dává bolehlav, že není divu, že Svět stojí za hovno, všichni jsou mimo, ploší, bez jakékoliv hloubky, každý se jen snaží dělat dojmy, protože jsou nejistí a tak tu sledujeme tenhle výkvět, více a více sexy, více a více odvázaný, ale bez rozměru - každý dělá ramena, každý je fake, aby pak brečel v rohu, protože je pak pravda bolí. (20.01.2024)

How to Have Sex broke my heart: it shows that consent is still a hazy concept. This must-see film about youthful hedonism reveals how far we haven’t come. To be clear: your daughters and sons (all young people) need to see this film, and so do you. The film tells a fundamental devastating truth: that, however much sexual consent is theorised, debated and culturally disinfected, “out in the field”, where it matters, where the real girls and boys are, it remains a slippery concept, and too often a non-existent one. Sexual opportunists and outright predators have found new hacks into the system. How, in the moment, it may be hard for a young person, male or female, to advocate for themselves: to not be rushed or pushed. How they could feel embarrassed, uncool, anxious they’re killing the vibe. They could also not realise that the other person may be an evolved manipulator who’s learned how to parrot the consent narrative (ask the question, bank the reply) but is effectively ambiguity-proof; who doesn’t much care if the eyes say “No”, so long as the mouth says “Yes”. And afterwards, yet more pressure of the postcoital variety: don’t overreact, don’t make a fuss.   All this is important because when sexual inarticulacy strikes, it can obfuscate the red lines of consent. How consent should happen before sex, not during or after. That true consent is given/received cleanly, not swathed in grey areas and remorse. That consent can’t be given when a person is incapacitated (asleep, drunk). It is a right (the law), not some folksy courtesy that can be dispensed with when it’s inconvenient. That sex without consent is rape. Sometimes, it’s a “special” kind of rape: rape no one wants to call rape; (to be fair) rape that some people still don’t realise is rape. But it’s rape nonetheless, not the “sexual bad manners” of yesteryear. (19.12.2023)

Režijní debut Molly Manning Walker by sice názvem mohl budit dojem že půjde o další z řady teen komedií kde půjde hlavně o sex, ale ve skutečnosti jde o intimní drama a v samotném závěru i o celkem nepříjemný film. Trojice kamrádek (přičemž jedna je panna) vyráží na klasickou dovolenou na které hodlají akorát pařit, pít a mít sex, přičemž je od začátku jasné, že minimálně jedna z nich by ten sex sice chtěla, ale také by chtěla aby to bylo trochu něco víc a když na to konečně dojde, výsledkem je spíš rozčarování a lehčí šrám na duši. Jestli se tu něco režisérce povedlo, tak je to vykreslení náročnosti navázání vztahu který by měl smysl, sexualizaci všeho a všech, neschopnost komunikace a v neposlední řadě i to jak je velmi tenká hranice mezi dobrovolným sexem a znásilněním…70% (21.01.2024)