Na dotek

Brilantní hodinu a třičtvrtě trvající rozhovor mezi čtyřmi rozpolcenými dušemi. Prostředí sychravého Londýna přímo vybízí k takovému filmu a Mike Nichols se ho rozhodl vzít pod svá křídla a natočil tak úžasně komorní příběh, který vám vyrazí dech. Nejsem první koho při sledování filmu napadla otázka, zda je pravda tím nejlepším lékem na uzdravení duše. Ne asi ne! Zkrátka úleva po vyřčení pravdy není tím, čím se zdá být. Mám toho na mysli mnoho, ale zrovna nejsem schopen popsat něco tak psychologického a velmi deprimujícího. Závěrečná chůze Natalie Portman po rozpáleném chodníku New Yorku mě i přes svou jednoduchost naprosto okouzlila. (06.02.2008)

Nebudu zastírat: na film byla (maximálně) vhodná nálada, před shlédnutím něco zažito, chuť nechat se dojmout a poučit se... a uvidět, že filmy jsou inspirovány skutečnými příběhy lidí. Připomenout si ten pocit, že někde tam venku je zákonitě někdo další, kdo se cítí stejně jako vy... Dneska to prostě nade mnou vyhrál neodbytný feeling, že si musím pustit něco, co dokáži ocenit. Po duševní stránce o po stránce vztahů. Něco inteligentního, kurevsky upřímného a dramatického. Jakkoliv divně to zní, vidět Closer před dvěma lety, byl by to pro mne jen další prázdný, přehnaný snímek o milostném čtyřúhelníku - [* RATED] aneb už vím, proč mají amíci věkovou hranici 21 let. Ve státech asi berou dospělost podle následujícího grafu: čím vícekrát zlomené srdce, tím vyspělejší člověk. Jo, život... VERY FUCKING SPECIAL THX to Botič. P.S. Kdo by to byl řekl, že se mi po x letech přestane hnusit Julia Roberts a začne se mi naopak líbit..? (06.12.2010)

Film na mňa od začiatku zapôsobil krásnymi, zaujímavými a hlavne dlhými dialógmi, kde každé slovko je precízne vybrané a to nehovorím o hádkach a flirtovaní. Štyri osoby. Celý film nieje o ničom inom, iba o vzťahoch medzi nimi. Natalie je neskutočne dráždivá a sexi, Clive drzý a slizký. Títo dvaja sa mi lúbili najviac, navyše Owen má bohovsky nádherný hlas a spôsob reči. Prekvapilo ma však, ako obrovské časové rozpätia režisér spracoval bez toho, aby použil v titulkoch info o čase a ako ľahko sa v tom divák (ja) zorientoval. 85%. (09.08.2006)

Divadelní umění (čisté herectví) si tady podává ruku s filmovým. Velice dobrý film s vynikajícími hereckými výkony, na kterých stojí od začátku do konce. Nechce se mi mezi nimi vyzdvihnout jen jeden, ale přece jenom - poprvé jsem si tady všiml Cliva Owena. Velice mile mě překvapila i Julie Roberts, kterou jinak nemám rád. Closer disponuje nepříliš originálním příběhem, jenž je však (díky Nicholsově režii) tak silný, že vám to vůbec nevadí. 80% (31.08.2006)

„Co ode mě čekáš?“ - „Že to pochopíš.“ - „Proč jsi mi nelhala?“ - „Protože si máme říkat pravdu.“ - „Co je na pravdě tak úžasného?“ - „Zkus taky lhát. To je měna dnešního světa.“ A tou se tady platí nejvíc. Pokud se naopak neříká krutá pravda, když jde o to co nejvíc ublížit, což je další oblíbená aktivita ústřední čtyřky. Na té se staví nejvíc. Všichni 4 jsou perfektní, každý jinak (plus je tu můj osobní příjemný bonus v podobě zatraceně sexy Natálky…). Bavila mě chemie mezi postavami, všechno to jiskření a napětí. Svůj podíl na tom mají i dialogy, které mají šťávu a já se u nich často musel usmívat (stejně jako u pasáže v akváriu). A ke konci mě zas baví změna atmosféry (z provokativní na satirickou). Film záměrnou vyhroceností chytá až (sebe)parodický nádech a fráze začnou postrádat svůj původní smysl (říct „miluji tě“ je zhruba stejné, jako kdyby někdo konstatoval, že mu chutná pizza). Po třetí projekci zvyšuju hodnocení na slabších 5*. „Nezdála se ti moje svačina?“ - „Nejím ryby.“ - „Proč?“ - „Ryby čůrají do moře.“ - „To děti taky.“ - „Děti taky nejím.“ (29.06.2008)