Režie:
Alexandr SokurovScénář:
Světlana ProskurinaKamera:
Tilman BüttnerHudba:
Sergej JevtušenkoHrají:
Sergej Drejden, Maria Kuzněcova, Leonid Mozgovoj, David Giorgobiani, Jelena Rufanova, Alexandr Razbaš, Viktor Michajlov, Helga Filippova (více)Obsahy(1)
Neznámy francúzsky aristokrat z 19. storočia sa prechádza po majestátnych chodbách Ermitáže a stáva sa našim sprievodcom po slávnej histórii veľkého Ruska. Stretáva rôzne postavy ruských a európskych dejín, zoznamuje nás s ich osudmi a predstavuje mnohé majstrovské diela svetového umenia . Spolu s ním sa môžeme kochať krásnymi obrazmi, farbami a hudbou. Po chodbách slávnej galérie pláva archa , pomocou ktorej sa dostaneme až k tajomstvám ruskej duše. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (103)
Umělecký skvost, který ukazuje svou krásnou tvář, ale za ní je jen prázdno.Nejde však popřít hodnotu snímku, který je natočen v jednom záběru a snaží se pojmout všechno důležité, i kdyby to divákovi nebylo přesvědčivě a s jeho pochopením sděleno. Velmi zvláštní atmosféra a vypravěč dodávají snímku prapodivnou povahu, kdy se ve mě vytváří dojem nezajímavosti jiné než technického rázu. Alexander Sokurov je pan umělec a učitel, ale diváka nedokáže naučit ničemu z ruské historie, o které celou dobu vypráví. Tento přední akademik ve mě ještě v ani jednom svém snímku nevyvolal nic z toho v co jsem doufal a nepovedlo se to ani tentokrát. Umělecké filmy umí být fajn a zábavné a ne jen okatě přemrštěné "umělostí" a vnitřní snahou autora být jedinečný. ()
Oko kamery rozvážně, aniž by se zastavilo, proplouvá spletitými chodbami a sály Ermitáže, které se pro tu chvíli skládají v mystický labyrint času. Pomalu se noří do zákrutů ruské historie, mezi věčné obrazy v galeriích a lidské přízraky, které se proplétají mezi tím, co přečká jejich pinožení. Kamera jako by z oslňujících i zašlých míst, která navštěvuje, vyvolává (d)ozvuky dějin. Ševelení. Hlasy. Vrzání parket. Ozvěny kroků v rozlehlých prostorách. Přibližování a oddalování obrazu transfokátorem během nepřetržité jízdy, vytváří dojem závrati z času. Dějinné okamžiky se vzájemně prostupují, neboť jsou na sebe vrstveny nelineárně, náhodně. Rozlišení na minulé, přítomné i budoucí ztrácí na významu. Důležité historické momenty (je-li vůbec na místě mluvit o momentech) se potkávají s každodenností - a často je oddělují pouze jediné dveře. V jedné místnosti probíhá ceremonie s carem a perskými velvyslanci, v jiné si současní lidé prohlížejí exponáty, tu se tančí valčík, tu mašírují vojáci, tu šlechtična utíká zasněženým nádvořím vstříc mlze, z níž se vynořila. Zástupy lidí mizí v nenávratnu, jejich věčnost však zůstává v obrazech, sochách a hudbě, v tajemných, zasmušilých chodbách s prázdnými rámy, v každém koutu i kusu nábytku. Ačkoli se zdá, že Ruská archa nezastavitelnému plynutí času odolává (a v jistém smyslu opravdu ano), je mořem času unášena dál a dál... A právě toto závěrečné nahlédnutí bergsonovského trvání v sobě skrývá nebývale očistný a osvobozující potenciál. ()
Za prvé, je to geniální. Film je zachycen na jeden záběr a není to jenom pouhá vychcanost, která slouží pro efekt, ale i pro zvýraznění myšlenky filmu, který se snaží sebereflexivně poukázat na dějiny Ruska. Pro někoho nudné, ale po nezáživné Matce a synovi mě tímhle Sokurov mile překvapil. Doporučuji všem, kteří se neštítí Ruska a kteří milují pomalé a chytré filmy, jež dokáží vyudovat atmosféru a okouzlit. ()
Můj třetí Sokurov. Největší výtka: děsivá konformnost. Takové to „umění velkých peněz“ - ono když na něčem participuje pár desítek tisíc lidí včetně institucí jako jsou orchestry, nic reformního z toho vylézt nemůže. Přitom jsem měl za to, že právě Sokurov musel bojovat, aby vůbec mohl mluvit o čem chtěl. Zřejmě se to ale nevylučuje, ba naopak – když už je to takovému člověku umožněno, o to horlivěji šlape brázdu. V Ruské Arše vládla názorová beztvárnost, naprostá ohebnost co se týče traktování politiky, mělkost – takové to „ach ano, kam to spějeme“ anebo „ach ano, kde jsme to byli“... Velmi konformní byly i vhledy do jednotlivých epoch – jemného Mikuláše II. s andělskými dcerkami jsem už viděl v americké produkci Rasputina. Ale otázka se skrývá ještě za tím: PROČ to vlastně točit? Ano: Pro Poklad Anežky Ruské... To je to... A pohonit si ego nad tím to celé zorganizovat. Jediné co mě zaujalo a přišlo mi nové bylo vytrvalé vědomí „sbohem Evropo“. ** ()
Inscenačně náročný a po kostýmní stránce zdařilý experiment, jehož smysl mi uniká a který mne nudí do morku kostí. Natočení snímku v jednom záběru je dle mého názoru v tomto případě prakticky zcela samoúčelné a v mnoha místech nepovedené - většina scén je vatou mezi několika zajímavými nápady. Dialogy jsou prázdné (zřejmě z velké části improvizované), obrazová kompozice mi připomíná mnou natáčené domácí video. ()
Galerie (24)
Photo © 2001 Copyright by Hermitage Bridge Studio
![Ruská archa - Z filmu](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w663/files/images/film/photos/163/353/163353626_e9f92e.jpg)
Zajímavosti (9)
- S přispěním celého štábu a hlavně režiséra a kameramana se natočení na jediný záběr podařilo až na třetí pokus. (Kamkon)
- Ve filmu se v jediném záběru objeví přesně 867 herců v dobových kostýmech a to vše ve 33 plně osvětlených místnostech. (Dr Lizal)
- Film se stal zcela nečekaně komerčně úspěšný i v USA. (Hans.)
Reklama