Ruská archa

Ruská archa je film, který by se měl za trest pouštět Menzelovi, aby už nikdy v životě nenatočil nic takového jako Obsluhoval jsem anglického krále (ono mezi oběma tvůrci a oběma filmy jsou stěžení body: zmapování rozsáhlého historického období, které v podobě alegorie má vypovídat i něco o součastnosti a připodobnění počátku historického úseku, od kterého se filmy nadále odehrávají dál, k filmovým počátkům a mapování jejich postupného vývoje). Tam kde Menzel natočil komerční snobárnu, která nefunguje ani v jednom ohledu a nazvat ji staromistrovskou může jenom člověk hodně mimo, tam Sokurov naopak stvořil umělecké dílo, které je občas možná těžké vnímat, ale rozhodně ne přijímat._____ Zvolená forma jednoho záběru na celou stopáž filmu má jednak opodstatnění v tom, že film celý mapuje dějiny jednoho národa, kdy nelze od sebe jednotlivé věci oddělovat (ať už historicky, anebo filmově - střihem), protože jedna měla návaznost na druhou, a také dlouhé ulpívání na obrazech v galeriích a jiných předmětech dovoluje přehodnocovat divákův vztah k filmu, kdy je jednou vnořen zcela do vyprávění díky zvolenému stylu a poté si uvědomit, že tenhle záběr je přilišně dlouhý a že možná ten detail může být takovou hitchcockovskou obezličkou jako v Provazu, která má sloužit k neviditelnému střihu a bezešvému navázání na dalši záběr-scénu. Kameru navíc konkrétně nemůžeme přisoudit nikomu, takže ji je možné vnímat jednak jako zástupce takového "božiho oka", kdy Bůh jakožto Stvořitel tu lakonicky, tu ironicky glosuje nastálý děj a lze ji vnímat i jako pohled Sokurovův, kdy Stvořitel světa je ztotožněn se stvořitelem filmu=režisérem. Anebo vás snad nenapadlo, proč film začíná potemnělou oprazovkou, kdy dějiny vznikají a vzniká i film samotný?_____ Sokurov se navíc skrze postavu průvodce, který se propadl z minulosti a jakožto Francouz je překvapen, že ovládá ruštinu a dorozumí se, snaži diváka "učit vnímat dílů skrze smysly" - dívat se na něj, poslouchat ho/naslouchat mu, ohmatat si ho, přičichnout si k němu a ochutnat ho (viz přistup onoho Francouze, který je labužnicky snímán jako Max Schreck z Upíra Nosferatu), bohužel Sokurov není Tykwer, aby se mu zadařilo i ono přičihnutí. Ve své podstatě velice návodné dílo, kdy je nám jakožro divákům řečeno, že musíme jednotlivé postavy brát jako symboly, navíc dosahuje největši působivosti, když je po "válce s Německem" vyprázdněna mizanscéna co nejvíc to jde a hloubka ostrosti záběru je velice malá._____ Sokurov, který vypráví o tom, že je nutné znát minulost k tomu, abychom se z ní mohli poučit, a vnímali okolní svět, přičemž nesmíme zůstávat na místě a nebát se budoucnosti, vyloženě svým filmem vychovává chytrého a vnímavého diváka. (05.11.2007)

Oko kamery rozvážně, aniž by se zastavilo, proplouvá spletitými chodbami a sály Ermitáže, které se pro tu chvíli skládají v mystický labyrint času. Pomalu se noří do zákrutů ruské historie, mezi věčné obrazy v galeriích a lidské přízraky, které se proplétají mezi tím, co přečká jejich pinožení. Kamera jako by z oslňujících i zašlých míst, která navštěvuje, vyvolává (d)ozvuky dějin. Ševelení. Hlasy. Vrzání parket. Ozvěny kroků v rozlehlých prostorách. Přibližování a oddalování obrazu transfokátorem během nepřetržité jízdy, vytváří dojem závrati z času. Dějinné okamžiky se vzájemně prostupují, neboť jsou na sebe vrstveny nelineárně, náhodně. Rozlišení na minulé, přítomné i budoucí ztrácí na významu. Důležité historické momenty (je-li vůbec na místě mluvit o momentech) se potkávají s každodenností - a často je oddělují pouze jediné dveře. V jedné místnosti probíhá ceremonie s carem a perskými velvyslanci, v jiné si současní lidé prohlížejí exponáty, tu se tančí valčík, tu mašírují vojáci, tu šlechtična utíká zasněženým nádvořím vstříc mlze, z níž se vynořila. Zástupy lidí mizí v nenávratnu, jejich věčnost však zůstává v obrazech, sochách a hudbě, v tajemných, zasmušilých chodbách s prázdnými rámy, v každém koutu i kusu nábytku. Ačkoli se zdá, že Ruská archa nezastavitelnému plynutí času odolává (a v jistém smyslu opravdu ano), je mořem času unášena dál a dál... A právě toto závěrečné nahlédnutí bergsonovského trvání v sobě skrývá nebývale očistný a osvobozující potenciál. (13.07.2011)

Omračující technický úder zprostředkovaný Sokurovem samotným - devadesáti-pěti minutový záběr a průchod Ruským uměním i dějinami, ve společnosti mírně cynického Francouze. Hrozně krásný, a chápu že pro mnoho lidí nudný průjezd s naprosto úchvatnými dialogy Sokurova a právě Evropana (-ve zkratce:"Puškin? Četl jsem ho ve francouzštině. Žádná sláva.") (01.12.2007)

Zaujíma ma podrobný pôdorys celej scény, na ktorej bola Ruská archa nakrútená, zaujíma ma, akým spôsobom bola natočená, či teda reálne v jednom zábere a hlavný herec sa musel naučiť celý text naspamať, ak áno, koľkokrát sa muselo začínať od začiatku. Prečo boli vybrané práve tie osobnosti a udalosti s nimi spaté a ukázané v tomto filmovom experimente. Prečo niektoré dôležité udalosti dejín sú opomenuté (to je skôr plusom). Dokument o vzniku tohoto experimentu by ma zaujímal viac, ako samotný film Ruská archa. Na druhej strane úplne chápem, pokiaľ nejaký rus pri záverečnom plese roní slzy a po premietaní niekde v Petrohrade vstalo celé kino a desať minút tlieskalo. Ak by bolo natočené niečo podobné o slovenských dejinách, asi by sme sa tiež na to pozerali subjektívnejšie. Ale som napríklad rád, že mi niekto polopaticky vysvetlil symboliku maľovania starých obrazov. (27.08.2013)

Veľmi tvrdý a ťažký oriešok. Na pozretie, ohodnotenie aj okomentovanie. Netradičnosť a originalita sa nezaprie, ale čo z toho, keď si to teraz mohli pre zmenu tvorcovia odpustiť. Film prakticky nemá dejovú líniu, čo bol viditeľne zámer, takže divákovi ani nedovolí pripútať akési naviazanie na ktorúkoľvek postavu. To sa prakticky ani nedá, pretože skáče po krátkych scénach stále na rôzne iné. Možno kebyže sa zaujímam o ruskú históriu, alebo kebyže som Rus, alebo keby film zobrazoval niečo podobné o Slovensku, tak by ma niečo dokázalo zaujať, no takto ma to úplne obišlo. To všetko ma mrzí, pretože je vidno, ako detailne, prácne a precízne sa tvorcovia vyhrali s celou materiálnou a hmotnou zložkou filmu. Dobové udalosti, kostýmy, hudba, tance, obrazy, priestory, všetko je to pekné, no celé je to len akási prehliadka týchto subjektov. Až do konca som čakal aspoň nejaký náznak zdramatizovania, nič. A keby ten sled udalostí nejako súvisel, alebo sa divák aspoň dozvedel o aké udalosti ide. Nie. Nemilosrdných 45%. (21.11.2007)