Stíny zapomenutých předků

Zvláštní lyrikou prodchnutá novela největšího ukrajinského spisovatele Mychajla Kocjubynského a zřejmě nejlepší ukrajinský snímek všech dob. Expresivní uchopení snímku je dovedeno k dokonalosti, nezastavitelná ruční kamera snímající autentickou folklórní směs, experimenty s barevností, lidová i umělá hudba, společně s věrným zobrazením světa Podkarpatské Rusi na přelomu 19. a 20. století asociující magické huculské prostředí - jsou bezesporu tím hlavním v celém snímku. Příběh je podáván epizodicky, náznakově, ovšem ani zde se nezapře majestátní osudovost a nesmlouvavost baladického vyprávění východoslovanského světa. (15.11.2006)

Tohle je úplně ideální film na jaro, na zapalování lejtek, bacha na Hanekeho. Láska podaná nepateticky, bez kanoucího cukrkandlu. Je vyjádřená jen pohledy, jedním či dvěma obětími. Přesto, že se odehrává vesměs v prostředí nespoutané zeleně, okolní vesničané vědí, drby jsou jedním z mála oživení koloběhu těžké práce a církevních svátků. Strašně pěkně se na to pobíhání po lese kouká, teda jen kdyby okolnosti neukončily ústřední vztah tak brzo. Pak už následuje jen agónie a trýzeň hlavního hrdiny, který se snaží zapomenout a žít obyčejný život. Ale když ona ta srnka se furt motá okolo a on další ženu nedokáže udělat šťastnou, čímž se skupina citově zraněných zbytečně zvyšuje. Na zlom v polovině snímku si spousta diváků stěžuje, ale osobně mi brzká tragika neva, Stíny totiž primárně nejsou o lásce, jsou o Huculech, jejich životním stylu a roztančenou kamerou zachyceným folklorem. (03.06.2013)

„Tiene zabudnutých predkov” z Karpát, so starými ľudovými legendami a zvykmi, či zrovna v tomto prípade i dvomi extrémne znepriatelenými rodinami na život i na smrť, to jest Palijčukovci a Guteňukovci, pričom Ivanko z jednej a Marička z druhej, stoja práve na tejto osudovej križovatke, čo je zároveň aj jedna z celkovo 11. kapitol, do ktorých je rozdelené toto majstrovské, poviedkové dielo režiséra Sergeja Paradžanova, nevymenujem ich ale všetky, lebo by som tým pádom vyzradil hlavnú pointu, a tak zopár predsa napokon prezradím, trebárs, aspoň každú tretiu, že musím jednoducho začať s tou úplne prvou, „Ivanko a Marička” , pretože Ivan ma jednoducho sprevádzal absolútne všetkými ostatnými, a to konkrétne až do samého záveru, čiže predtým určite zachytíte napríklad aj tieto, nadviažem, pre zmenu od konca, „Krčma, Vianoce, Samota” . V maximálne sugestívnom poňatí, áno, totiž vďaka ručnej kamere, ktorá ma presne priblížila k postavám a k prostrediu, keď dokonca jednu z nich, Ivana, sledujem počas »slasti i strasti« , čo sa neustále medzi sebou vymieňa, i keď toho «zármutku» , je o trochu viac, čo inak veľmi dobre vidieť i v otváracom zábere, ako padá strom... Jeden z najlepších ukrajinských snímkov všetkých čias, ak nie najlepší !? (04.12.2020)

Bladicky podanný příběh ze života Huculů sestavený z krátkcý epizod. Život člověk od věku chlapeckého až po smrt. Velmi osobité pojetí plné pestrých obrazů dokreslených lidovými zpěvy.                                                                                   Challenge Tour říjen 2015: 30 dní se světovou kinematografií (13.10.2015)

Sovětský poetický folklórní zázrak, u kterého bych byl tím oháněním se s "příběhem huculského Romea a Julie" hodně opatrný, protože vytváří poměrně zásadně mylná očekávání. Příběh je ve Stínech zapomenutých předků hodně v pozadí úchvatných formálních hrátek, nádherně sytých barev a neustálého zdůrazňování přírody a lidových hodnot. Přesto se z Paradžanovova životního díla zcela nevytrácí silné poselství a důstojně vedená, byť upozaděná věčná legenda. 85 % (10.02.2018)