Stíny zapomenutých předků

„Bůh jim nedal potomka a Palahna se dala na čáry.“ A tímhle krokem začalo definitivně šplouchat na maják oběma…Opravdu roztodivná podívaná. Kolega Macejko ji shrnul vtipně a vlastně docela přesně…ale není to úplně fér. Film totiž má několik nesporných kladů. Zajímavě přibližuje folklór náhledem na zvyky a hudbu (spousta písní), nabízí hned několik působivých scén (za mě by to byly třeba „okno“, „kouzelná bouře“ či „iluze v lese“), výraznou kameru (netypické snímání je ozvláštňující), spoustu barev a nápadité kostýmy. Jenže superlativy už nemůžu plýtvat ohledně postav (prakticky všem „hrabe“, nejvíc pak hlavnímu hrdinovi) a především „děje“. První cca půlhodina snad ještě může připomínat netradiční ruskou verzi Romea a Julie, ale potom se z toho vyvine něco úplně jiného, velmi zvláštního a nesourodého. Prapodivné vedení kapitol (epizodičnost pak jen přispívá k roztříštěnosti děje), pochybné závěry scén, díky čemuž některé zcela vyznívají do ztracena (bez pointy), a konec je už pak čistá anarchie beze smyslu. Celkově slabší průměr. (07.06.2020)

Lyrické, poetické filmy nikdy nebyly úplně pro mě, proto jsem se Stínů zapomenutých předků bála, i když vím, že Paradžanov patří do zlatého fondu kinematografie. Život na Ukrajině je ukázán se vší pečlivostí a svědomitostí, ač nejsme svědky nějakého kontinuálního příběhu, ale spíše několika epizod, uděláme si hezkou představu o tamějším údělu i folklóru. Dýchne na nás krutost přírody a chudoby, ale i láska. Oceňuji také formu - hra s barvou, kamerou, to vše je velice zajímavé. Jenže přese všechno mě, podle očekávání, tento film nestrhnul. Ne že bych se úplně nudila, ne že bych byla zklamaná, ale není to můj šálek čaje. (19.02.2013)

" ...a ani Satan v kostole nie je. Satan je medzi ľuďmi..." Mal som film poznačený v kolónke "chci vidět " , ale užívateľ nascendi, ktorý udelí filmu 5 hviezd len výnimočne ma na film navnadil ešte viac. A veru film nesklamal. Viem si však predstaviť mnoho sklamaných užívateľov, ktorý na základe dobrého hodnotenia 84% očakávajú zázrak. Ten sa dostaví len vtedy, ak máte vzťah k minulosti a zvlášť k folklóru a prírode. Tento film je ich oslavou a až potom je to príbeh o veľkej láske. Ponúkam trailer, ktorý toho napovie viac ako 100 recenzií. Ak sa vám trailer nepozdáva, tak viete, že ten film nie je pre vás. Obraz na stv2 bol taký aký bol, škoda toho, film by si určite zaslúžil zreštaurovať. Film je pravým kultúrnym dedičstvom Ukrajiny aspoň ja to tak cítim, neviem ako film vnímajú tam. Kultúra východných Karpát je v mnohom podobná tej na Slovensku, zvlášť východného, preto je mi film ešte bližší. Trochu mi vadilo iba rozdelenie filmu do niekoľkých kapitol, čo film zbytočne triešti, ale inak samá chvála. Audiovizuálna bomba a love story, ktorá hory prenáša...100%. (13.09.2015)

Z Tieňov zabudnutých predkov sa ako hybne princípy sveta vynárajú premena a stálosť. Neustále pohyby a metamorfózy „uväznené“ v cykloch, v striedaní dňa i noci, v striedaní ročných období, vo vzniku a zániku života, lásky, vzťahov, v krúživých jazdách kamery, vo fyzickom i citovom pohybe postáv, v ozvene trembitov... Pohyb a premena v kruhu sa stávajú totalitou, ktorá v sebe zahŕňa celý film. Koncept prevzatý z pozorovania a interpretácie okolitej prírody, v ktorej v podstate nič nezaniká, ani nikam nesmeruje, iba večne pretrváva v zdanlivo iných a pritom rovnakých stavoch. A nejde tu nutne len o pohanské pohľady na život, ale aj o kresťanské obrazy, najmä obraz Ježišovho zmŕtvychvstania. Paradoxy dualizmu a logiky tu strácajú relevanciu. (...) Druhým kľúčom k filmu je smrť. Hneď v úvodnej scéne je hlavný hrdina poznačený kŕčovitým dotykom umierajúceho. Tento dotyk akoby predznamenal celý film. Tiene predkov – otca, brata, matky, súrodencov, rodu, zvykov, legiend, piesní - tu mocne (tragicky, ale občas i láskavo) dopadajú na ľudské osudy. Akoby tu skôr mŕtvi, než živí určovali chod a fungovanie spoločnosti a života. Veď aj baladická láska protagonistov je len ozvenou osudov Poloniny a Vysokého Beskyda. Punc fatálnej osudovosti, z ktorej sa nedá uniknúť. (...) A toto všetko, táto mohutná vlna ľudových zvykov, mýtických balád, neustálych prírodných premien, mŕtvych predkov a osudovosti prerastá cez štýl a vytvára obrazy takej intenzity, až sa zdá, že musia uniknúť z pásu a požrať tento svet svojou tryskavou, až eroticky fyzickou mocou, živšou než samotná realita. (napísané pre Hviezdne noci, 2019) (25.08.2021)

Východné Karpaty – kraj zabudnutý bohom aj ľuďmi. Jedným z množstva etník žijúcich na tomto území sú Huculi. Nimi obývaná dedinka uprostred lesov je dejiskom etno - balady o nenaplnenej láske s hororovým nádychom. Prostredie: strmé zrázy divokých hôr, temné lesy, vetrom a hmlou šľahané poloniny (horské lúky), na ktorých sa pasú stáda oviec. Dedinky s blatovými cestami, drevené pravoslávne kostolíky. Pohanské povery sa miesia s hlbokou zbožnosťou. Všetko v kolobehu ročných období. Dej je svojráznym obrazovým prepisom poviedky ukrajinského klasika:básnika Mychajla Kocjubynského. Obživnuté ľudové zvyklosti sú krásnou poctou miestnemu folklóru. Obrazovo nesmierne sýte a uhrančivé dielo, hudobne bohaté a zároveň prekvapujúce (balkánska divokosť sa v huculských ľudovkách snúbi s východnou zádumčivosťou). Častý kontakt so smrťou, preklínanie, ohováranie, bláznivosť, láska, podvod – to všetko nachádza odraz v „jednom z najbarokovejších filmov kinematografie“, ako ho označil ktorýsi francúzsky kritik. Skvost, ktorý treba vidieť !!! (18.05.2006)