Vadí nevadí

Dospělost je pro dětský svět, tím čím byl ledovec pro Titanic. Víme, že to jednou přijde a neobejde se to bez obětí. Roztomilé a přitom bolestné. Hravé a přitom vážné. Fantaskní a přitom tolik reálné. Sobecké a přitom láskyplné. Film Vadí nevadí je vlastně úplně stejný jako život, taky plný protikladů, které doceníme, až vyrosteme. (18.10.2009)

Napadá mne pouze takový atypický komentář. Měl li bych hodnotit z pohledu filmového znalce, jímž bezesporu jsem (skromnost byla vždy mou hlavní ctností), řekl bych - milostná komedie v šedém průměru a tečka, neb tento žánr mne z pozice filmového maniaka právě příliš neinteresuje, dál bych to nekomentoval. Však oddáte li se tomuto hyperromantickému dílku ve víceméně prázdném sále(čku) Modřanského biografu, s půvabnou slečnou po boku(pardon dámy, ve vašem případě se ztepilým jinochem) pak zjistíte, že sice z toho filmu moc nemáte, ale, že tento film vhodně zpestřuje veškeré aktivity na pokraji slušnosti, které se odehrávají mezi vámi a danou slečnou resp. jinochem.) (23.03.2004)

S týmto filmom mám trochu problém. Kreatívne pasáže sú magicky hravé, pútavé a nezabudnutelné...vlastne sa mi dosť páčia..Avšak to, čo sa na začiatku zdá byť niečim ako detskou hrou a rozprávkou sa časom pretaví do príbehu, kde hra naberá nesympatické kontúry...a je na hranici manipulácie a panovačnosti...a celé čaro sa úplne stráca a môj divácky záujem upadá....a je dokonca ťažké to dopozerať do konca....pokým ma znovu koniec úplne nezošokuje. Suma sumárum - niečo vadí, niečo nevadí... (03.03.2014)

Taký kreatívne romanticky francúzsky film, skrátka divný. Len tentokrát tú divnosť nemyslím úplne najpozitívnejšie. Niektoré scény sú sami o sebe tak nápadité a silné, že človek ich z hlavy len tak nevytlčie (najmä to "zamilované zabetónovanie naveky":) Kiežby bol celý film tak silný. Tá "detská" časť mi prišla silená, so zlými malými prehrávajúcimi hercami, nástupom Marion sa to samozrejme lepší, no sínusoida pretrváva. Aj po troch dňoch vo mne ostávajú skôr rozpaky a akoby nedotiahnutý potenciál. (11.02.2014)

Na tenhle film jsme se díval tak trochu z povinnosti. Doporučil mi ho můj filmový „bratr ve zbrani“ a guru v jedné osobě. Nakonec jsme se k němu dostal a překvapivě toho nelituji. :-) Není to vůbec špatné. Život obou hlavních hrdinů ovládla dětská hra, která jim nedá spát. Oba dva pohltila a prostoupila jejich realitou běžného života. Sami už neví, co je skutečné a co jen „hrané“ v jejich společném vztahu. Zejména scéna v restauraci byla v tomto ohledu opravdu krutá. Nakonec se ale vše v dobré obrátí, nebo ne? Podle mého mínění vyznívá závěr dost rozporuplně. Sice zničili oba dva hrdinové životy těch, kteří je milují a žijí s nimi, ale našli konečně cestu k sobě navzájem. Tohle pak bylo zřejmě naplnění jejich života, kdy už přestalo ostatní kole nich mít smysl. Byla to pravá láska? Pokud ano je dovoleno zradit svět a blízké pro to, co milujeme? Tento moment, na konci filmu v dešti před nemocnicí, kde se setkají oba páry, je pro mě ten nejsilnější okamžikem celého příběhu. Toto morální dilema je podle mě to nejzajímavější pro diváka. No jestli se to tak dá říct. :-) Doporučuji si případným zájemcům přečíst Evžena Oněgina, kde dochází k podobné situaci jako před nemocnicí. Podobný problém se zde řeší jiným způsobem. (27.01.2008)