Muž na radnici

Muž na radnici znamenal oproti Nejmladšímu z rodu Hamrů značný posun v kvalitě Sokolovského režie, která zde již plně odpovídá potřebám televizního seriálu, byť jeho unikátní zálibu v častém prudkém zoomování utrápených tváří za doprovodu dramatické Liškovy hudby divák časem přestane sdílet. V prvních pěti dílech to byl překvapivě zábavný a snesitelný sitcom o trablích komunálního politika (který na samém počátku seriálu musí řešit dokonce i to, že babce uletěli z domu vrabci), přičemž potřeba zdůraznit neutěšenost výchozího stavu vedla k bezděčnému pojmenování (zčásti dodnes povědomých) problémů s nedostatkem bytů či pomalostí výstavby. Od šestého dílu se však seriál zvrtl v otravnou reklamu na nestvůrně megalomanský asanační projekt. Jedinečnost seriálu oproti jiným normalizačním dílům spočívá v odvážném obsazení téměř neznámého divadelního herce a funkcionáře Zdeňka Buchvaldka do vzorově propagandistické titulní role předsedy Bavora, neboť jeho pečlivá ideologická výbava nedokázala překrýt značné nedostatky v hereckém projevu (pořád stejná intonace a výraz opravdu působí v takové roli kontraproduktivně, ledaže bychom to považovali za geniální sellersovské převtělení do podivína), a tak by se seriál klidně mohl jmenovat "Všeho dříví král". Dokonce jsem od legendy českého ústavního práva dr. Jiráskové slyšel příhodu, že když byla v Buchvaldkem řízeném Realistickém divadle členkou volební komise, kdosi jeho jméno s titulem muž na radnici recesisticky připsal na volební lístek. Oproti tomu naprosto virtuozní výkon předvedl spornému scénáři navzdory Josef Bláha v roli tajemníka Hlavicy, který se v jeho expresivním podání změnil v naléhavou obžalobu určitého obludného typu funkcionářů, jelikož Bláha dokázal elegantně zkombinovat nevyzpytatelnou cholerickou povahu, úlysnou bodrost, přezíravou misantropii, ideologický fanatismus, kulturní barbarství (jeho orgastická reakce na asanační plán je zřejmě nejsilnějším momentem celého seriálu) a nezřízený hédonismus s jemnými náznaky sexuálního predátorství. Potěšil též prvorepublikově noblesní Ladislav Boháč v roli neschopného a mstivého architekta Drápala, jenž je jedním z hlavních škůdců asanačnímu projektu. Záhadná je motivace tvůrců k barvitému vykreslení Bavorova rodinného života, neboť se blíží jakémusi psychoanalytickému peklu. Neostalinismus patrně selhal při pokusu o jeho implementaci do výchovy dětí, a tak má Bavor doma neuvěřitelně rozmazlenou submisivní princeznu, která se díky skleníkové výchově nechá oblbnout prvním hochštaplerem na obzoru (vskutku politováníhodná Milena Steimasslová coby nezdravější obdoba Ivany Andrlové v Majoru Zemanovi), s níž navíc zejména v prvních epizodách Bavor interaguje takovým způsobem, že to latentně evokuje incest, a rebela bez příčiny (odvážně proti typu obsazený Jan Hartl). Při některých domácích hovorech není jasné, zda pronášení dobových frází ze strany dětí je projevem jejich ideologické deformace nebo naopak záměrným výsměchem otci. Stejně výživné jsou Bavorovy milostné vztahy, neboť se záhy po smrti své rázné ženy (Svatava Hubeňáková) nechal svést agresivně psychopatickou kamarádkou z dětství (nebezpečně přesvědčivá Jiřina Bohdalová), aby nakonec své city k dceři přenesl na obdobně plaše vychovanou mladou učitelku (Eva Jakoubková). (02.10.2022) (méně) (více)