Betonová zahrada

Andrew Birkin podal divákovi porci mrazivých citů, podivně perverzních pohledů, morbidity, krutosti lidské existence a ještě emocí, které působí podivně znepokojivým dojmem. Psychologie by se zde dala krájet, ovšem příběh sám o sobě je zahalen do mlhy na první pohled divně se linoucích obrazů. Pokud vám uteče jediná minutka, už absolutně nemáte ponětí o čem příběh je, nebo kterým směrem se posouvá. Výběr zvláštního místa pro život jedné rodinky, dům, který vypadá jako téměř neobyvatelným, zahrada jako měsíční krajina, tenhle výběr pomáhá příběhu dotvořit právě tu výše zmiňovanou mrazivou působivost. Každá postava je svým způsobem bizardní. Charlotte Gainsbourg, jenž zde ztvárňuje postavu Julie, provokativní dívky, která se stylizuje do role vůdkyně podivné domácnosti, její filmový bratr Jack v podání Andrewa Robertsona, který se snaží skrýt dospívání svých citů a pocitů, ti oba včetně dalších představitelů podávají zcela realistické herecké výkony, kterým tak ubližuje jen ta neprostupná hráz mezi divákovým vědomím a filmem. Ta hráz, která příběh staví do pozice samostatného organismu, do kterého lze jen těžko proniknout. Betonová zahrada je zdárným příkladem filmu, jehož pojetí popírá všechny zavedená klišé a všechny zavedené postupy. Dávám 4* a ještě několik hodin po tomto nevšedním filmovém zážitku se snažím urovnat si ten prožitek v hlavě. (06.09.2004)

Opravdu velmi zvláštní, rozsahem spíše jen drobné, nenápadné, ale myšlenkovou hloubkou pozoruhodné dílo, s pečlivě v detailech propracovanou obrazovou i dějovou symbolikou, jež v sobě ukrývá množství až tajemných sdělení, odvíjející se ve velmi pomalém, až unaveně malátném tempu, v rodinném domě, úplně odloučeném od zpustlého okolí městské periferie vysokou betonovou zdí, jako v nějaké podivné laboratoři, kde postupně osiří po náhlé smrti otce a po čase i nemocné matky čtyři sourozenci, v domě však chtějí zůstat společně dál a tak pro okolí předstírají jakoby žili stále pod rodičovským dozorem, uvnitř již ale úplně volně a osvobození od rodiči vytvořeného řádu a pravidel, je teď už jen na nich čtyřech, jak budou až do neodvratného momentu prozrazení s takto nabytou svobodou zacházet, co si sami a co vzájemně k sobě dovolí, co dříve odepřeného si vyzkouší, jaká tabu se odváží překročit, vskutku nádherný, citlivý, i když smutný, až morbidně ponurý příběh. Zajímavý komentář: Fridecka (25.11.2012)

Film, který předčil všechna má očekávání. Dlouho jsem otálela než jsem si to pustila, protože kniha Iana McEwana je něco fantastického a smekám, filmová adaptace je taktéž báječná. Pro skvělý zážitek (filmový i knižní), pokud je povedený (jako právě tady), stačí skutečně málo; film 105 min., kniha 103 stran. (07.10.2010)

Možno o čosi menej temné ako literárna predloha - a práve preto citlivejšie, pretože skúmanie hraníc detskej nevinnosti /obklopenej studeným, zlým svetom dospelých/ tu víťazí nad všadeprítomnoou morbídnosťou a zmarom. P. S. Škoda preškoda, že autor predlohy, Ian McEwan sa po Betónovej záhrade a Pohostinnosti cudzincov preklopil z polohy chirurga temných stránok duše do pozície mondénneho psychoanalytika. (18.12.2006)

Hm, zajímavé citlivé francouzské. A přez to všechno mně to nechytlo. Možná je to tím, že se celý film odehrává ve "vzduchoprázdnu" a to nemám ráda, protože takhle to přece nikdy není. Pokud se týká děje, žádný div, že se psychika dětí po smrti svérázného otce a nemocné matky se vším vyrovnává po svém. Přežít jak nejlépe to jde, to je cíl nejen náš, ale Jacka, Julie a i chlapce, který v zrcadle hledá svou mámu. Jak smutné, jak kruté.Tento film mi připomíná svým pojetím sexuality snímek Snílci a svým vykreslením křehkostí dětské osobnosti film Anděl u moře (Un ange à la mer). (04.04.2010)