Král tančí

Ja sa ospravedlňujem všetkým nadšencom tohoto artového kúsku, ale ja som sa niekedy dávnejšie pri jeho projekcii v televízii dosť nudil. Áno, vizuál je úchvatný a práve a iba zaňho mu dávam tie tri hviezdy. Inak ma ničím neoslovil. Jeho chladnosť ale bola asi zámerná. Možno je problém v tom, že ma tento typ historického filmu iba nebaví. Francúzsky kráľovský dvor je mimo moje divácke obzory. VIDENÉ PO MNOHÝCH ROKOCH: Centrom našej slnečnej sústavy je slnko, okolo ktorého obieha chtiac nechtiac niekoľko planét a množstvo bezvýznamných planétok a objektov. Stav planét závisí najma od pôsobenia slnka a jeho často sa meniacich hodnôt. Niektoré sú rozpálené, niektoré chladné a jedna sa nachádza vo veľmi krehkej teplotnej rovnováhe, ktorá umožňuje život. Podobne to bolo aj s kráľovským dvorom Ludvíka XIV, ktorý je akousi metaforou fyzikálnych zákonov hviezdnej sústavy a farebnou štylizáciou je to jasne naznačované. Tváre sú niekedy z jednej strany (smerom k Ludvíkovi) osvetlené, z tej druhej v absolútnej temnote. Odpútať sa je však nemožné a každý chce byť skôr čo najbližšie slnku, ako darcovi života. Ja by som sa ale ešte pozastavil nad tým, že Slnko nie je Boh, nie je ani centrum vesmíru alebo galaxie. Uprostred nej je totiž čierna diera, ktorá všetko nenávratne pohlcuje. S tým nič neurobí ani kráľ "Slnko", ani jemu najbližší "planéty", ani poddaní ako bezvýznamné "planétky". (08.02.2013)

75% - Tříhvězdičkový film s pětihvězdičkovou hudbou. Král tančí je vizuální óda na Krále slunce a na hlavní dva kulturní velikány, které živil svou přízní: Skladatel Lully a dramatik Moliére. Autorům jsem jejich verze historických postav nezbaštil ani náhodou, a kromě pěkných vizuálních kýčů a pár ďábelských herců neměl film sám o sobě co nabídnout. Chybělo mi sdělení, a aspoň trochu vypravěčské přesvědčivosti. Navíc, bohužel, člověk se (díky některým použitým klišé) neubrání srovnání s Formanovým Amadeem, ze kterého mi vyšlo, že Le roi danse je vlastně skvělý videoklip delší minutáže k Lullyho hudbě v jakostním podání orchestru Musica Antiqua Köln. Nic víc… (20.03.2007)

----- "Když potřebuju Boha, jsem stejně dobrý křesťan jako ostatní." ----- Možná trochu absurdní ... a trochu groteskní, přesto neobyčejně výstižné drama. Vypráví o talentu i marnivosti ... a o sobectví i oddanosti - které si dali schůzku ... a společně vstoupili do služeb divadla, tance - a hudby. Jenomže ve své zaslepenosti nedokázali pochopit, že svět nebyl stvořen proto, aby sloužil umění - to umění bylo stvořeno proto, aby sloužilo světu ... a vždycky bude jen jeho zrcadlem - jeho více nebo méně věrným odrazem. P.S.: Pochopitelně nemám ani tušení, jak to bylo VE SKUTEČNOSTI, ale jsem přesvědčená, že nic není TAK šílené, aby to nemohla být pravda. (28.04.2014)

Přišlo mi, jako kdyby tenhle film šel udělat daleko líp. Buď efektivněji, jako Marie Antoinetta nebo prostě líp, jako třeba Formanův Amadeus. Ze začátku jsem se v příběhu děsně ztrácel, postupně mi přišlo, že se v něm vlastně vůbec nic zvláštního neděje, a že k hlavním postavám nemám vůbec žádný vztah. Nakonec jsem došel toho názoru, že se vlastně vůbec nedivím Francouzům, že začali tu revoluci. Pohled na bláznivého Ludvíka, jak kuje pykle a chce na bažinách postavit zámek Versailles nemá chybu. Uznávám ale, že jeho plány stály za to. Každopádně to byly plány za peníze normálních lidí...a to už tak příjemný není. Tyhle pocity ale přešli až do dneška. Až na to, že v dnešní době za naše peníze od státu nedostaneme vůbec nic. (25.04.2014)

"Nikdo není Bohem na Zemi," konstatuje odtažitě králův dvořan. "L'Etat, c'est moi," dí hrdě Ludvík Čtrnáctý na své cestě do dějin. Totus mundus agit histrionem - celý svět hraje komedii, míní neznámý autor, a vcelku nezáleží na tom, zda se komedie odehrává na jevišti divadelním nebo politickém, jen ta první má jaksi elegantnější kroky a větší naději, že lid pobaví... Král Slunce možná ve své době zářil jako v pravé poledne, ale to neznamená, že se kolem něj neproháněla řada pozoruhodných planet, které pravda občas opisovaly podivné dráhy, zato v našem povědomí zůstaly dlouho poté, co z nich zbyl jen kosmický prach. Nejvýznamnějšími z nich byli dramatik a herec Jean-Baptiste Poquelin, známější spíš jako Moliére a italský hudebník Lully. Kvůli nim jsem porušila Faidřino biografické pravidlo (když to nenatočil Forman nebo Attenborough, bude to na 90% otrava) a nelitovala jsem, protože se mi dostalo vizuální, hudební a herecké hostiny, po které se mi neudělalo špatně, protože byla tvořena z těch vybraných chodů jménem Historie, Krása a Vášeň. A když o tom tak přemýšlím, ten Forman úplně stranou nezůstal, nebo jsem jediná, komu protagonisté během představení Zdravého nemocného evokovali Mozarta a Salieriho při scéně z Dona Giovanniho v Amadeovi? (12.08.2012)