Piano

V životě každého z nás je kus prázdnoty. Někteří lidé ji vyplňují uměním, jiní se o to snaží Bohem a další třeba studiem. Pro mě to byly vždycky drogy. Pro Jane Campion to byla hudba. Navzdory přemlouvání mě ale film nepřemluvil, což může značit dvojí – film je špatně zhotovený (přece jen Campion od té doby nic kloudného nenatočila), nebo mi něco uniklo a uniká. (08.06.2008)

Asi nejsilnější filmové dílo, které kdy bylo natočeno o ženském údělu v patriarchálním světě... Jane Campion už nikdy nenatočila tak vynikající (a slovy jen těžko vystihnutelný) film... Film, který popisuje ženskou duši...a nemluví o ní ani tak svým (byť převelice silným) příběhem, ale především hudbou... V případě Piana skutečně nelze nezmínit emocionálně strhující a v pravém smyslu toho slova KRÁSNOU hudbu Michaela Nymana... K čemu tu Jane Campion vlastně odkazuje? Je v obecném povědomí, že Platón ve svém hierarchickém systému idejí na jeho samý vrchol dosadil právě ideu hudby... Hudební složka jako emotikon filmového snímku. Piano - hudební nástroj - symbol - atribut - nádherný a hluboký film... (20.11.2006)

Piano nepatří do sorty snímků, které by vyrážely dech náhlým emociálním výbuchem. Zapadá do té početně slabší, ale o to cennější skupiny, kde pocity mistrně oscilují mezi hraničními přímkami smutku a vášně, mezi klidem a bouří, aby se tu a tam zlehka vrcholu dotkly a zase se stáhly do prostoru neklidného čehosi. Nevím, jestli je to tím, že na režisérské sesli seděla žena, ale výmluvnost některých scén je ohromná, bez potřeby komplikovaných dějových rekvizit. Stačí jeden záběr na Adin obličej, hledící za klavírního doprovodu na pláž "zdobenou" opuštěným pianem, a víme, že bez svého milovaného nástroje nedokáže pokojně žít. Baladicky rozehraný příběh se nesnaží soustředit na kontrast vznešenosti postav s nehostinností Nového Zélandu - ten slouží jen jako hezká kulisa vesmíru citu a necitu, který se rozprostírá mezi třemi hlavními postavami. Nádherná je kupříkladu scéna, kdy se již uvědomělý Stewart snaží se vší marností v lese "získat" Adu, která před obchodnickým chladem svého manžela stále dobrovolněji utíká k touze negramotného dobráka Bainese. Černobílost tu neexistuje, nikdo není vítěz, nikdo není poražený. Kdoví, jestli na tom tváří v tvář institutu člověčenství není nejlépe právě Stewart. I přes ohavný čin, spáchaný v náhlém bolestném zmaru. A ten dvojsečný konec je prostě vytoužená třešinka na dortu. Proč by piano, které je středobodným symbolem všeho, nemohlo být i finálním elementem, rozhodujícím o... moment, ono už je tak trochu na divákovi, který obrázek si dosadí na poslední místo právě dokonaného díla. Skvělé herecké výkony všech zúčastněných - malá Paquinová si odnesla oscara zaslouženě. Lokace nemohly být vybrány lépe. Všechno je tolik neučesané, tolik krásné... 10/10 (19.03.2008)

Nepochybne zaujímavý film, ktorý ponúka množstvo námetov na zamyslenie sa. O filme 127 hodín som čítal, že je o ruke privrznutej medzi skalami a ono to naozaj bolo iba o tom. O Piane som kdesi čítal, že je o postupne "odpredávanom" klavíri a zďaleka to nebolo iba o tom. Bolo to nielen o herectve Holly Hunter, nielen o príťažlivo nasnímanej prírode Nového Zélandu, nielen o krásnej hudbe, ktorú ja bohužiaľ nedokážem patrične oceniť. Bolo to najmä o vášni, ktorá ovláda, o vášni, ktorej sa podlieha, o vášni, ktorá je nezvládnuteľná. Napriek tomu si myslím, že skrátenie o necelú pol hodinu by filmu iba prospelo. (01.07.2013)

Výjimečný milostný příběh. Propracovaný psychologický film a silné erotické drama. Zvláštní snímek o moci hudby a vášně. Natočeno neuvěřitelně vytříbeně, s překrásnou hudbou Michaela Nymana a umělecky výborně stylizovanou kamerou Stuarta Dryburgha, dokonalou jak v detailech, tak ve velkoryse pojatých celcích. Asi nejlepší snímek natočený v devadesátých letech, který jsem viděl. (27.08.2006)