Smoke

Malá velká sentimentální mozaika postav a příběhů propojených sladkým kouřem snů tvořícím tu samou látku, z které jsou utkány naše životy. „We are such stuff as dream are made on, and our little life is rounded with a sleep" - „Jsme látka, z jaké stvořeny sny, a naše malé žití kol a kol jest obklopeno spánkem" (W. Shakespeare Bouře) ___ Ministerstvo zdravotnictví varuje: Kouřeni mění vnímání reality. (19.07.2011)

4,5* Nádherný film o životech hrstky lidí, potkávajících se v jednom malém obchůdku s tabákem. Pro mě je to o tom, že nás může osud klidně nakopat pěkně do zadku, ale člověk si stejně vždycky najde sílu pokračovat a žít ho dál, protože mu prostě stojí za to. Hořkosladké vyprávění, které úplně nejlépe vystihuje závěrečná píseň Toma Waitse: Innocent when you dream. Na první poslech drsná, zpívaná chraplavým hlasem, ale přitom tak neuvěřitelně nostalgická a konejšivá, jako celý film. (02.06.2008)

Nekouřím a snad nikdy jsem neměl v ústech cigaretu (byť jen nezapálenou), ale překážkou k zalíbení v tomto filmu to vůbec neznamená. Smoke nabízí sled navazujících „kapitol“ ze života několika obyčejných postav trávicích čas u jedné trafiky (a pár dalších lidí kolem nich) a evokuje mi (kratší) televizní seriál na pokračování, v němž si vás možná na první dobrou nezíská úplně každá z postav, ale časem s vyvíjením a propojením příběhů zjistíte, že vás stejně začne zajímat osud většiny z nich a sleduje se to najednou úplně samo... a vděčíte za to scénáři i nezapomenutelným hereckým výkonům. Hodně mě v postavě zádumčivého, nevyrovnaného spisovatele bavil William Hurt, který se už blýskl úvodním zasvěceným vyprávěním o kouření a případné váze kouřu. Na poslední chvíli jsem si ale v závěrečné epizodě díky vyprávění rodinné vánoční povídky stihl plně oblíbit i Harveye Keitela se zálibou ve fotoaparátech. To prosté nalezení stejné vlny v závěrečném dialogu obou chlápků za stolem, ze srdce a čisté úpřimnosti, vytvořilo pro mě první ze dvou nejsilnějších momentů filmu – s nasledujícím černobílým ztvárněním oné povídky, za doprovodu skvělé písně Toma Waitse, pak záhy přišel i ten druhý. [80%] (12.05.2024)

tento film ve mně zanechal neuvěřitelně uklidňující pocit a to na docela dlouhou dobu, je to pohlazení po duši... PS: 7.10.2006 - po dlouhé době se mi film opět dostal pod ruku a musím trochu krotit své nadšení - napodruhé už to není tak silný zážitek, vnucuje se mi přívlastek "milý ale neškodný", přesto je to kvalitní věc a stojí za shlédnutí, snižuju hodnocení na 8/10 (27.09.2006)

Od filmu s Harveyem Keitelem, Williamem Hurtem a Forestem Whitakerem jsem si rozhodně sliboval víc. Snímek asi nemá žádné viditelně slabé místo a těžko na něm něco kritizovat. Jenže jeho největším nedostatkem jsou naopak absentující silné momenty. Snad až na scénu, kdy si William Hurt prohlíží album a to finální setkání u garáže, kde si Coleové vyjasnili kdo je kdo, mě žádná scéna výrazně nechytla za srdce, ani ta, která asi měla ze všech nejvíce, totiž povídka o tom kterak Harvey Keitel k foťáku přišel. Jedno mi bylo i to, kde nakonec skončí těch 5000 dolarů. Na čtyři hvězdy prostě málo… (04.06.2013)