Dům života

Kevin Kline v hlavní roli neschopného otce rodiny, žijícího v barabizně na kraji oceánu. Jeho žena ho opustila před 10ti lety, přesto jsou v kontaktu a on se podílí na výchově svého syna. Ten prochází těžkou pubertou a je naprosto nezvladatelný, ignoruje svojí matku i svého nevlastního otce. Do toho Klinea vyhodí z práce a po jeho fyzickém zhroucení se dozví, že trpí rakovinou v posledním stádiu. Rozhodně se, že si vezme syna na prázdiny k sobě a společně postaví nový dům, svou nemoc mu ale zamlčí. Jeho snahou, je jak reformovat syna a odnaučit ho fetovat, tak aby si otce zamiloval. Film končí bleskovým vyléčením syna z drogové závislosti, smrtí otce a patosem jak kráva přesně v duchu hollywoodské tradice. Na filmu bych vyzdvihl herecký výkon Christin Scott Thomasové. Snabší stránkou je nerozpracovaný scénář. Události které do sebe nazapadají, logicky nejsu vůbec zdůvodněné, trochu jako formou loterie. Vůbec jsem nepochopil erotický vztah matky, jenž je sousedlou Klinea s 15ti letým kamarádem její dcery a způsob jejícho pokání za způsobenou křivdu, ale vůbec nevím komu. Příběh je nehormonický, uspěchaný (hlavně smrt otce) a v celku působí rozmrzelým dojmem. Ani atmosféra člověku nic nepřivodí. (02.06.2003)

Dominující složkou filmu je obsazení a herecké výkony. Všichni herci výborně zvládají svoje postavy a skutečně předvádějí herecké umění. Tedy až na mladou Jenu Malone která je půvabná a sympatická asi jako šiška na stromě. Ta mi film spíš kazila. Jinak příběh to byl takový Americký a možná už častěji viděný, nicméně lidem blízký a hodně emocionálně gradující. Hodně se mi tam líbila kombinace vztahů otec a syn, a stupňování milostného vztahu mezi rozvedenými rodiči. Opravdu to bylo schopné vyvolat v divákovi ty emoce, které film zamýšlel. Jinak pro mě osobně tam bylo až příliš mnoho sentimentality (obzvláště na konci) a taky příliš mnoho filmového klišé. Potom to totiž ubírá na možnosti, že by se to mohlo stát doopravdy. Což je škoda protože jinak by to bylo divákovi bližší, tudíž ocenitelnější. (21.11.2011)

Sentiment, patos a slzami ulepené smíření filmu o poslední příležitosti, jak něco napravit, hodně ubližují. Nebýt tohoto americky přímočarého vyzdvihnutí už jako by ztracených rodinných hodnot, byl by snímek o třídu lepší. Pár odvážných náznaků tam bylo - šestnácka svádějící svého bývalého skorootčíma, milosrdné ošahávání zdravotní sestrou nebo sprchování se skoro nevlastním bratrem. Jenomže zůstalo pouze pár momentů a drsný začátek. Konec vše zastřeší mámivou nadějí na to, že od teď už budou všichni jiní, lepší. /6. 10. 14./ (06.10.2014)

SPOILER: Všechno je najedou dobře; synáček se napraví, žena se vrátí, všude je spousta milých kamarádů, ale aby to náhodou nedopadlo tak kýčovitě, tak to dopadne, tak jak to dopadne (nechci prozrazovat). Nicméně jsem čekala, že na konci budu brečet, ale nakonec se tak nestalo, bylo to udělané trochu jinak než tyto smutné závěry bývají (prázdná postel), ale byl to docela příjemný filmový zážitek večer u televize. 3 a půl* zaokrouhleno nahoru :) (21.03.2008)

Kdyby vám zbývaly tři měsíce života, co by jste udělali? Na to se dá odpovědět spousta věcí: vyrazit na nekonečný tah, navštívit vykřičený dům, pomočit auto nenáviděného učitele z gymplu, nebo dělat dál to samé, ale málokdo by asi začal stavět dům. Tedy až na Kevina Klina. Dům života je další sentimentální kousek plný klišé od sklepa po půdu na téma Smrtka mi funí na krk, který se nemůže opřít ani o svého režiséra či scénáristu. Jedinými pilíři pro tento filmový domeček, tak jsou výborní herci. Ať už je to Kevin Kline v roli umírajícího povaleče či Kristin Scott Thomas v roli jeho nespokojené ex-manželky a velice mě překvapil Hayden Christensen coby emo-rebel. I přes pomalé tempo se to dá na jedno podívání vydržet, ale dojem či dojetí od Domu života nečekejte. (17.03.2008)