Bent

Po první čtvrthodině jsem měl sto chutí film i s přehrávačem vyhodit do mrazu na balkon a jít se nudit třeba do vany, už jsem byl jednou nohou v pantofli, ale nakonec to dopadlo tak, že se hygiena o den odložila. Přišlo mi tak nějak hloupý jít se nechat hýčkat horkou vodou a navoněnými pěnovými bublinami po syrovém příběhu o utrpení dvou hošanů, kteří udělali špatně jen jednu věc - špatně se narodili. Jestli bych někým vážně nikdy nechtěl být, tak teplým obrýleným židem v nacistickém Německu. (08.04.2013)

Očekávala jsem sice, že snímek bude poněkud drsnějšího rázu a více propracovanější, ale to rozhodně neznamená, že bych byla zklamána. Celý příběh se v podstatě nikam nepohne, nedochází k šokujícím scénám či ani k většímu vývoji vztahu hlavních postav. Také má představa prostředí v Dachau se silně odlišuje od té, jak je zde prezentována. Pouze jako nenáročné "stavební" práce v zchátralých továrních budovách. Celý táborový "komplex" vůbec nespatříte. Očekávala jsem otřesné a silné záběry na kostnaté postavy, ploužící se v pruhovaných oděvech, brutální dozorce a podobné. A dostala jsem přesný opak. A zjistila jsem, že je to tak dobře. Celý děj se věnuje postavám Maxe a Horsta a zvláštnímu poutu, které mezi nimi vzniklo. Jejich společný "slovní" milostný akt je nejsilnější scénou filmu (a pro mě také i silně vzrušující:) Nezaměnitelný hudební styl Philipa Glasse dodává "pobytu" za ostnatým drátem celkově podmanivé vyznění. Těžko říct, jestli by mě dokázalo nekonečné nošení kamenů z místa na místo upoutat i bez ní. I když bravurní herectví Clivea a Lothairea by bylo i bez ní stejně ohromně působivé, i přes pouhé pohyby, když se míjejí, či hovory, které mezi sebou vedou. Jak já jim přála alespoň jeden dotyk... Ve vedlejší malé roli mě potěšil Rupert Graves. Tak jak dokázal skvěle ztvárnit milence Jamese Wilbyho ve filmu Maurice, tak zde dokázal být chladnokrevným náckem bez úsměvu a slitování. (20.04.2011)

Po dekadentním a téměř halucinogenním rozjezdu, kdy jsem střídavě valil oči a lapal po dechu, se divák dostane přímou linkou do pekla - přesněji řečeno do vlaku, který dva hlavní hrdiny veze do koncentračního tábora v Dachau. Myslíte si, že nemůže být nic horšího, než dostat se coby příslušník židovské národnosti do spárů gestapa? Omyl. Horší je být žid a homosexuál zároveň. Jak film skončí, je každému jasné. Ale cesta do nenávratna je podána tak sugestivně a oba hlavní protagonisté fungují před kamerou tak přesvědčivě, že jeden jen nevěřícně kroutí hlavou. Zachovat si uprostřed vší té bídy a marasmu alespoň špetku lidskosti a důstojnosti je téměř nemožné, ale lidská duše je nezničitelná a některé věty zůstávají ve vzduchu ještě dlouho po odchodu těch, co je vyslovili. A scéna verbálně-fyzického splynutí dvou hlavních hrdinů mi z hlavy jen tak nevymizí. Smekám a odhazuji v dál... (06.02.2010)

Koukám, že být gayem a navrch židem, to nebyla za druhé světové žádná sranda. A ani tenhle film není. Nejdřív kapku rozvláčný děj přechází v emocionálně vypjaté drama, a je to naturalistické, otevřené, dekadentní, vizuálně strhující, s podmanivým hudebním doprovodem a opravdu skvělými hereckými výkony (jistě, Mick Jagger v roli starého homosexuála Grety potěší, ale Clive Owen a Lothaire Bluteau v ústředních rolích jsou opravdu dokonalí). Divadelní hru jsem neviděl, ale věřím, že tohle je více než věrné (a povedené) převedení do filmu. A ještě něco. Už mám dost toho odporného obhajování úlohy civilních Němců, co se v poslední době tak vyrojilo. Tenhle film jim dává na frak, a to se mi líbí. (31.10.2007)

Originální, zajímavý film stavící do kontrastu dekadentní morálku německé zkažené zlaté mládeže a oficiální požadavky na mezilidské normy v době fašismu. "Jsem zhýralý člověk" říká opakovaně promiskuitní homosexuál neplatící své dluhy, pořádající nejbizarnější sexuální orgie zůstávající přitom všem eticky vysoko nad podle všech platných zákonů se chovající státní mocí. (05.10.2013)