Harakiri

IMDb žebříček mě přiměl k tomu, abych se seznámila s dalším klasikem japonské (a vlastně i světové) kinematografie. Sice snímky podobného ražení vůbec nevyhledávám a vesměs mě spíše nebaví, ale na Harakiri jsem se přesto docela těšila. Leč naděje zůstaly nenaplněny. Chvíli jsem uvažovala o vyšším hodnocení, musím uznat, že Kobayashi mi sednul více než Kurosawa, ale okamžiky, kdy se zdálo, že tohle bude skoro to pravé ořechové, se rázem vytratily. Harakiri v sobě obsahuje napětí, i když se v něm v podstatě nic neděje, ale ta pověstná jiskra tomu přece jen chybí. Pomalé tempo, rozvolněný děj, nuda a statičnost, to není nic pro mě. Ještě mě pár japonských klasik čeká, ale už teď se těším, až je budu mít za sebou... (09.06.2012)

Nejsem si jist svým hodnocením,nejsem zcela obeznámen s asijskou tvorbou, takže je možné že česem své hodnocení změním. A k filmu,... Od začátku až do konce napínavé,herecké výkony se mi taky líbily,hudba překvapivě velice dobrá (mívám s ní u těchto filmů často problém). A atmosféra a i styl vyprávění mě dost zaujal. Takže zatím 80% (25.06.2011)

A potom se člověk diví, že se mladí Japonci tak rádi samovraždí. Vždyť ti chudáci šikmoocí za to ani nemůžou. Mají to zapsané v genech tak tučným písmem, jako šikmé oči. Očekával jsem opět nějakou blbinku pro pár nejzapřísáhlejších fajnšmekrů japonské kinematografie. A ejhle. Překvápko. Film se mi docela líbil. Tatsuya Nakadai je strašně sympatický šikmoočař, protože vypadá úplně jinak než všichni ostatní. Především se pěkně obléká a nosí slušivý hairstyle. Navíc je správně naštvaný a připraven povyprávět svůj životní příběh. Samurajské scénky nejsou úplně marné. Když pan režisér tušil, že tohle už by nezvládl, tak neváhal uhnout kamerou. Dávám velmi pěkné 3* a jen se tiše ptám: ,,Vážně měl film 135 minut?" (10.09.2012)

Styl vyprávění toho snímku bych přirovnal k větrné bouři: začíná klidně a netušeně (bývalý samuraj žádá, aby mu bylo v paláci mocného pána Doi dovoleno spáchat sebevraždu), začíná o sobě dávat vědět (pan Doi vypráví o svém znepokojení nad podvodníky s podobnými žádostmi), vítr přidává na síle (vychází najevo, že pan Doi výrazně ovlivnil samurajův osud) a vrcholí důsledky své ničivosti. Právě závěrečný souboj osamoceného samuraje proti mnohonásobné přesile je působivým zakončením strastiplného osudu, který samuraj panu Doi vylíčil. Příběh samotný však není pouhou chronologickou prezentací neurčitých událostí, ale naopak komplikovaným řetězem flashbacků, množstvím postav a vztahů mezi nimi a přítomností. (14.01.2006)

Ak už hovoríme o nejakých tých vrcholoch Japonského filmu tak Harakiri je tesne pod Kurosawovým Seven Samurais. Kobajaši vytvoril pomaly, poetický film z dychberúcim finále, ktorý podobne ako Kurosawa v Rašomonovi odkrýva určité skutočnosti s tým, že ich narátívnosť je v tomto prípade uzatvorená. Zúfalstvo ústrednej postavy schované za úctivé vystupovanie je vďaka uhrančivému pohľadu Tacuja Nakadaia jedno z najlepších hereckých vyobrazení Ronina stojaceho tvárou v tvár pokroku, ktorý mu nepraje. Politické machinácie, kritika ľudskosti, morálky a spoločnosti a zároveň ďalší s filmov, ktorý rúca romantickú predstavu o Samurajoch. Pre mňa príjemné prekvapenie s krásnou horizontálnou kamerou a precíznou réžiou môjho druhé obľúbenca povojnovej filmovej éry. (15.07.2013)