Harakiri

Harakiri u mě odstartovalo týden sraček, jak jsem si pro sebe pojmenoval tu hrůzu, která se mi děla šest dní po sobě (viz moje hodnocení 22. - 28.7.2016). Děj na půl hodiny rozmrdaný do 135 minut jenom proto, že bylo "potřeba" vysvětlit asi 114 odboček do minulosti (úplně k hovnu). Žebříček? No to mě kurva poser! 15% (01.08.2017)

A potom se člověk diví, že se mladí Japonci tak rádi samovraždí. Vždyť ti chudáci šikmoocí za to ani nemůžou. Mají to zapsané v genech tak tučným písmem, jako šikmé oči. Očekával jsem opět nějakou blbinku pro pár nejzapřísáhlejších fajnšmekrů japonské kinematografie. A ejhle. Překvápko. Film se mi docela líbil. Tatsuya Nakadai je strašně sympatický šikmoočař, protože vypadá úplně jinak než všichni ostatní. Především se pěkně obléká a nosí slušivý hairstyle. Navíc je správně naštvaný a připraven povyprávět svůj životní příběh. Samurajské scénky nejsou úplně marné. Když pan režisér tušil, že tohle už by nezvládl, tak neváhal uhnout kamerou. Dávám velmi pěkné 3* a jen se tiše ptám: ,,Vážně měl film 135 minut?" (10.09.2012)

... aneb z hlubin času a ČSFD žebříčků se opět jednou vynořil vynikající film, s trochou nadsázky v podstatě statické, konverzační drama s neskutečně silným a zajímavým příběhem, jehož snad jediným mínusem je divoké, á la Kill Bill finále, které ke (zdánlivě) klidnému filmu skoro ani nesedí. I tak... 100% (15.12.2017)

Kdo neví kam kráčí, nikdy nemůže dojít do cíle. Kamkoliv se vydáte, jděte s celým srdcem..... To bylo tenkrát, když se u vznešených domů začali hromadit róninové. Hrdinní samurajové, kteří nemohli bojovat se světem ve kterém žili a stali se z nich psanci na prahu smrti. Žádná velká akce ani exteriéry, jen příběh. Tatsuya Nakadai je dobrý vypravěč! Dokonalá scéna s HARAKIRI ,,bambusákem“ a vlastně celý film má perfektní ,,starou a hutnou“ atmosféru, kterou ocení nejen milovníci samurajských a smutných příběhů. Několik důvodů, proč má smysl film vidět: 1.) Žiju v chudobě a čekám na smrt. 2.) Jsem z Chánova a říkají mi ,,SAMURAJ“. 3.) Nevím, jak si můžu zlehčit obřad Harakiri. 4.) Chci se naučit rozpárat ve velkým stylu. PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE * NAPĚTÍ *** (22.02.2011)

Ostrá kritika autoritářského systému, která jak je tomu u samurajských filmů 50. - 60. let zvykem pochopitelně z feudalismu přesahuje i do tehdejší současnosti. Harakiri mohl snadno být tím nejlepším příspěvkem této početné vlny. Harakiri je však trochu zbytečně rozvleklejší než by bylo potřeba a podkopává tak vynikající údernost, které má naštěstí i tak dostatek. O trochu zásadnějším problémem je, že snaha zoufalého ronina v podobě Ishihamy vyžebrat z klanu nějaký ten peníz je tak vydírající, že je obtížné s ní sympatizovat. Táto záminka na které je postavený celý děj trochu podlamuje snahu ilustrovat feudální struktury v negativním světle. Filmu se to sice přesto náramně daří, ale podtrženo a sečteno postava Ishihamy si do jisté míry svůj osud zasloužila. Tak jako tak Harakiri je mistrovsky natočeným dramatem. Akce není příliš, ale o to je působivěji zpracována. I konverzační scény jsou díky náhlé dynamice v jinak celkem statické kameře jsou velmi působivé. Duel postav Nakadaie a Tamby je vyloženě umělecký a to v tom nelepším slova smyslu. (21.10.2014)