Černý vlk

Prosím vás, nedojímejte se nad jednou zastřelenou ženskou... Peterka překračuje hory tentokrát nikoliv na severu, nýbrž na jihu, v životní velikosti a bez čarodějných propriet. Pro propagandistické filmy mám jistou slabost a jako dítě osmdesátých let též stovky hodin divácké zkušenosti. Mohu tedy s poučeným nadhledem tvrdit, že největším hříchem žánru není tendenčnost, nýbrž hloupost a nuda. Černý vlk oplývá obojím. Místo rafinovaného ovlivňování světonázoru, charismatických postav a zábavy v podobě kontrarevolučních rejdů dostane divák blekotání, polo-debilního Josefa Hajdučíka v roli viditelně slaboduchého psovoda, k němuž zvířata tíhnou pravděpodobně proto, že v něm cítí víc než jen bližního. A polovina filmu vypadá se všemi těmi čokly jako černobílá verze 'přestávky' ve vysílání ČT. Jedinými světlými body filmu jsou panoramata, dokumentující drsnou idylu hor před devastací turismem, a některé společné scény Radovana Lukavského s Františkem Peterkou - první že byl počertu dobrý herec a druhý k popukání v sebevážnější roli. (28.08.2022)

Další stoprocentní koncentrát filmové debility a neumětelství. Směšné, místy až tragické. Mimořádně špatný film o pohraničnících, kteří mají pochopení a lásku pro své psy, ale jsou uvědoměle tvrdí vůči zločinným narušitelům hranic a jejich kapitalistickým pomahačům. Na co však Černý ve filmu „zapomněl“, je skutečnost, že stejní lidé při střežení hranic v 50. letech zastřelili stovky nevinných lidí. Svým zpracováním a vizuální podobou je snímek ještě daleko pod hranicí primitivních televizních inscenací. Stanislav Černý působil jako dlouholetý pomocný režisér, je tedy otázkou, zda výsledná podoba filmu vychází z jeho dosavadní nezkušenosti s prací hlavního režiséra anebo naopak je třeba se podivovat, proč kterýkoliv debutant zvládne natočit svůj první film řemeslně nesrovnatelně lépe, kdežto Černý toho ve svých tehdejších 48 letech věku schopen nebyl, i přes svou dosavadní práci u filmu. Zajímavá je snad pouze záporná role Františka Peterky, který se ve své době svým vzezřením a chlapáctvím mohl v očích režisérů nabízet pro obsazování kladných svazáckých postav, nicméně pro tyto role využíván nebyl a naopak pouze v tomto tuhém normalizačním filmu dostal onu zápornou úlohu. Černý natočil ještě v roce 1973 film „Počkám, až zabiješ“, kterému opět dominovala vojenská tématika a psí postavy (sám Černý se považoval za specialistu na armádní záležitosti). Šlo o jeden z posledních filmů natočených na černobílý materiál. Posléze Stanislav Černý právem zmizel v propadlišti filmových dějin. (30.12.2009)

Pokud si odmyslíme ideologický podtext, což znamená, že nebudeme vnímat místo a dobu, v níž se příběh odehrává, a budeme to sledovat čistě jako dobrodružný film, můžeme chvílemi i zalitovat, že to je tak zpackané dílo. Jsou tu pěkné momenty, ale je to ubité bodrou soudružskou dikcí, toporným představitelem hlavní role a naivním rozpletením případu. (24.01.2013)

Velice dobře udělaný film o záslužné práci našich ochránců hranic, kterému porozumí ti, kteří u hraničářů strávili svoji vojenskou službu a nikdy mu neporozumí ti, kteří rozumět nechtějí. Výborné herecké obsazení, příběh, který by se měl líbit alespoň těm, kteří milují psy, když nic jiného. O tom byl ten příběh především, kriminální zápletka s tajemným balíčkem a smrtí bývalé krotitelky tygrů byl jen vedlejším. (15.12.2019)

"Možná, že je lepší umřít, než nadobro ztratit odvahu" na prahu normalizace. Bílý tesák se lvicí Elsou ve filmu, který tehdy promítali dětem školního věku, pejskařský režisér s příběhem, snažícím se polidštit socialistické strážce hranic. Šance pro Peterku a Hajdučíka, jistota v Lukavském a Haničincovi. (19.01.2013)