Requiem za sen

Právě jsem to dokoukal a jsem plný dojmů. Tenhle film bych povinně pouštěl všem těm, kteří mají chuť nějaké ty drogy zkusit. Marně si vzpomínám, jestli jsem někdy viděl silnější a beznadějnější film. Už začátek není žádná idylka, ale co minuta, to krok níž, na konci je situace naprosto bezútěšná. Aronofsky se mi jeví jako obrovský talent a myslím, že se nebudu příliš mýlit, když řeknu, že je jedním z nejnadějnějších režisérů současnosti. Jeho hrátky s obrazem, hudbou a zvuky jsou naprosto dokonalé, režie snových a halucinogeních sekvencí správně psychedelická. 100% (15.09.2008)

Film, který psychicky vtáhne a nepustí což jsem tak tak zvládal. Neoddiskutovatelná režijní kvalita, která je pro mě osobním diváckým peklem. Nepopsatelný výkon Ellen Burstynové. Závěrečné titulky jsou velmi strhující. V kamenném pohledu, kdy se musím pořádně lisknout, abych mohl dopsat komentář, protože ve mě film zanechal něco co jsem dlouho nepociťoval. (20.02.2012)

Přímočaré – průhledné – zničující. Ačkoli se člověk zaříká, že Aronofsky pracuje se svojí triádou osudů tak okatě, že nelze diváka nachytat s kalhotama na půl žerdi, stane se to. Díky famóznímu střihu, fantastické hudbě a labužnickému tempu i atmosféře záběrů graduje Requiem do nesnesitelně skřípavých tónů zmaru a ponížení. Mansellova ústřední melodie už sama o sobě navozuje mrazení, ale ta vizuální báseň, kterou k tomu Darren zkomponoval, ta rve kůži. Jakkoli typicky pro něj nemá film nijak zvlášť hluboké nitro, jeho povrch je natolik dokonalý a natolik dobře zacílený, že se mu nelze ubránit. (24.11.2008)

Darren Aronofsky přinese rozkošné malé koťátko, vy se s ním bezmála dvě hodiny střídavě bavíte i škádlíte, aby vám ho režisér na konci podřízl před očima. i tak podobně by se mohl cítit labilnější divák Requiemu za sen. ale nehledě na vypjaté emoce, citové poutání diváků k postavám a spoluprožívání jejich martyria, nelze se zdravým úsudkem obvinit režiséra z citového vyděračství. to by se nesmělo jednat o mimořádně oduševnělý film mistrovsky vystihující všeobecné téma závislosti (zařadil bych ho směle mezi nejlepší filmy s drogovou tématikou v čele s Trainspottingem), o neobyčejně působivě natočenou sugesci citů, která vyniká zejména sebejistou režií, excesivní kamerou a hereckým výkonem Ellen Burstyn. ne menší úlohu zastává Mansellova hudba, která pro mě ani dnes, po více než deseti letech od prvního zhlédnutí filmu neztratila na působivosti, ačkoliv je bez ustání zneužívána pro kdejaké music video na YT nebo televizní reklamy. bez Mansellovy nervy drásající hudby si nedovedu představit zvláště závěrečné okamžiky filmu, následované mimořádně ohromujícím pocitem katarze. Requiem je jednou ze součástí mé mladické fascinace filmem a i po všech těch letech zjišťuji, že ho nedovedu vnímat jinak, než tehdejšíma očima. (15.06.2012)

Requiem za sen je jeden z těch filmů, jejichž maximální zážitek je zaručen snad už jen díky geniální hudbě, která celý snímek ještě více umocňuje a z mnohdy až ne tolik fenomenálně zpracovaného příběhu dokáže takto vytvořit velmi silný filmový zážitek. Ze spousty takových filmů je to však právě "jen" hudba, která mi nejvíce uvízne v paměti. Requiem za sen jsem do této kategorie chtěla také zařadit. Nějak to ale nevyšlo. Především díky sugestivní kameře, "té" slavné melodii Clinta Mansella a hlavně, díky závěrečné půlhodince. Hodně drsné psycho. Naprosto mě to dostalo a zvláště osud Jareda je obzvláště krutý. Od začátku filmu se děj odvíjí spíše v jednotvárnosti a všednosti, zejména co se týče linie Jareda a Jennifer, v mnohém se nelišící od jiných filmech o drogové závislosti. Ještě více mě však začal zajímat příběh jeho matky, která začne postupně propadat jakémusi svinstvu na hubnutí, které jí naordinoval "laskavý" lékař. Jareda zbožňuju a Jennifer je kráska, ale herecky to u mě jasně vyhrála Ellen Burstyn. Její kreace je naprosto famózní a přerod její postavy "mimo" realitu je mrazivý. (01.03.2013)