Režie:
Darren AronofskyKamera:
Matthew LibatiqueHudba:
Clint MansellHrají:
Ellen Burstyn, Jared Leto, Jennifer Connelly, Marlon Wayans, Christopher McDonald, Louise Lasser, Marcia Jean Kurtz, Suzanne Shepherd, Mark Margolis (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Ovdovělá Sara Goldfarbová žije na Coney Island a snadno podléhá mámení televizních pořadů. Právě teď drží dietu, aby se mohla účastnit jedné ze show. Její milý ale bezmocný syn Harry má novou přítelkyni Marion a společně se snaží čelit bolestné realitě útěkem do snů. Ani Harryho nejlepší přítel Tyrone, který se živí prodejem drog, nemá snadný život. A tak se čtveřice lidí, jimž osud nepřál štěstí, točí v bludném kruhu bezmoci a beznaděje. (AČFK)
(více)Videa (2)
Recenze (2 538)
Requiem za sen je jeden z těch filmů, jejichž maximální zážitek je zaručen snad už jen díky geniální hudbě, která celý snímek ještě více umocňuje a z mnohdy až ne tolik fenomenálně zpracovaného příběhu dokáže takto vytvořit velmi silný filmový zážitek. Ze spousty takových filmů je to však právě "jen" hudba, která mi nejvíce uvízne v paměti. Requiem za sen jsem do této kategorie chtěla také zařadit. Nějak to ale nevyšlo. Především díky sugestivní kameře, "té" slavné melodii Clinta Mansella a hlavně, díky závěrečné půlhodince. Hodně drsné psycho. Naprosto mě to dostalo a zvláště osud Jareda je obzvláště krutý. Od začátku filmu se děj odvíjí spíše v jednotvárnosti a všednosti, zejména co se týče linie Jareda a Jennifer, v mnohém se nelišící od jiných filmech o drogové závislosti. Ještě více mě však začal zajímat příběh jeho matky, která začne postupně propadat jakémusi svinstvu na hubnutí, které jí naordinoval "laskavý" lékař. Jareda zbožňuju a Jennifer je kráska, ale herecky to u mě jasně vyhrála Ellen Burstyn. Její kreace je naprosto famózní a přerod její postavy "mimo" realitu je mrazivý. ()
Vážení filmoví přátelé, nemá cen nic zastírat, film Requiem za sen mě naprosto zničil. Mám pocit, že život, jaký jsem žil doposud nemá žádný smysl ani budoucnost, proto na něj rezignuji. Lžu? Ano i ne. Film Reguiem za sen mě opravdu pomalu zabíjel. Celou kapitolu ZIMA jsem měl husí kůži a svíjel jsem se jako pes, kterého někdo zahnal do kouta. Kňučel jsem a se slzami v očích překonával sám sebe, když jsem se rozhodl ten proklatý film nevypnout. Vydržel jsem to, i když sám nevím proč tomu tak je, nevěřil jsem si. Co ale může za to, že mě tato část filmu svírala zevnitř a pomalu mi bránila v dýchání? Scénář to určitě není, neboť z něj nějaká ta větší dokonalost cítit není... Ano jedná se o geniální režii a hudební doprovod, bez těchto dvou složek by byl Requiem za sen zcela obyčejným, průměrným filmm. Přestože se jedná o jediný snímek, který mě takto hluboko zasáhl, nemohu jej milovat, ale musím jej nenávidět. Requiem za sen je jediný film, který bych býval ohodnotil i více než pěti hvězdičkami, přesto si jej nemohu v žádném případě zařadit do oblíbených. Proklínám ho. A tak vysoce jej hodnotím jen za tu bezchybně vytvořenou atmosféru absolutní bezmocnosti, kterou tak přesvědčivě vykreslil ve své poslední části. Při jeho sledování jsem si vzpomněl na dobu, kdy jsem sám něco podobného pociťoval a musím vám říct že nic příjemného to není... Doufám že jej už nikdy neuvidím. ()
Aronofského odstrašující malá noční hudba ( aka nikdy nekončící můra ). Čtyři roční období, čtyři okruhy ohraničující jeden rok, čtyři schody do pekla lidské existence. Léto ještě představuje opojnou naději a snovou lehkost nadcházejícího přízraku budoucnosti, avšak podzim utopený ve vyvržených vnitřnostech a tělních tekutinách přináší vystřízlivění, aby mohlo být konečné delirium ukončeno zimním pádem až na samotné dno. Aronofsky svým postavám sadisticky odebírá a zároveň odepírá možnost snít. Sny a představy nechává přetavovat v přízraky, sebeklamy a noční můry nepřinášející žádné vydechnutí, jen vystřízlivění. Závěrečná sebedestruktivní koláž, bez veškeré naděje je režisérovým requiemem za ztracený sen. Na konci snímku jsem to byl já, kdo chtěl křičet z plných plic: „I want to live“. ()
Tak po tomhle filmu se cítím totálně rozhadrovaná a v životě ho už nechci vidět. To jsou filmy, které jdou až na dřeň, ale tady vůbec nevím jak mám hodnotit něco tak smutného, beznadějného, frustrujícího, ufff, je to síla a ke všemu mně nedělá vůbec žádný problém tomu uvěřit. Zpracování bylo naštěstí takové, že si člověk při sledování uvědomí, že je to přece jen film a taktéž hudba, která Requiem dokonale podkreslila. Ale ano, já dám nejvyšší hodnocení i přes mé znechucení, protože na film, který má malé procento, se také malé procento lidí podívá a já si myslím, že pro mnohé by to mohla být jakási morální facka a třeba to někomu pomůže, aby si uvědomil, čemu podléhá a jaký z toho vyplývá ve většině případů závěrečný verdikt. ()
Když jsem v polovině 90. let viděl britský kulťák Trainspotting, doslova mě ohromil svým nadhledem a hlubokou sondou do světa feťáků a jejich přežívání v tomhle světě. A především tím, že jsem měl ve všech fázích filmu pocit autentičnosti daný tím, že autor literární předlohy Irvine Welsh měl scénu zmapovanou z první ruky, život feťácké komunity a galerky důvěrně znal a drogy si vyzkoušel nikoliv jen jednou. Když jsem zhlédl Requiem za sen, první dojem byl naprosté naštvání za to, že si ze mě scénárista otevřeně dělá blázny, protože takovou míru nesmyslů a odtrženosti od tématu může splácat jen ten, kdo si možná příležitostně dá lajnu kokainu na večírku mondénních celebrit, nikoliv ten, kdo fenomén světa drog a feťáků zná z vlastní zkušenosti. Tvorbu Darrena Aranofskyho jsem neznal a nevěděl jsem, co od něj očekávat. Od prvního momentu jsem ale měl z jeho režijního stylu pocit přexponovanosti, cítil jsem zjevnou snahu diváka šokovat a citově s ním manipulovat. Jeho klipovitý styl s rychlým střihem, zpomalovačkami a především zrychlováním kamery a celkovou coolovou přestylizovaností mi připoměl snímek Šňup, jenže ten chtěl především bavit a nehrál si na nějaké extravelké poselství. Aronofskyho postavy jsou jen letmo načrtnuté a hlavně dělají nesmyslné věci. Postavit základní dějovou linku na absolutním nedostatku fetu uprostřed New Yorku, který je nejlikvidnějším drogovým trhem na světě a který denně zásobuje obrovské množství dealerských sítí, je samo o sobě ptákovina. Kdyby se příběh odehrával v ospalém městečku někde na středozápadě, tak se s ním bez problémů ztotožním, tam jeden rozbitý gang přivede opravdu do zoufalství spoustu závislých. Pak je tam spousta logických zkratů, jako je zatčení feťácké dvojky - drogy nevezli, takže je museli zabásnout nejspíš za špatné parkování.:-) Hlavní hrdina si přivodí sepsi zánětem rozpíchané žíly, což je další nesmysl, protože feťák jeho typu dokonale ví, kam si drogu píchnout, a obvykle to nebývá ani ruka, protože je to místo příliš vidět - a tak by se dalo dlouho pokračovat. Když jsem se seznámil s hodnocením filmových fanoušků, měl jsem pocit, že sedím v autobuse, když ostatní tvrdí, že jsem v ošetřování na psychiatrické léčebně. No, třeba mají pravdu... Celkový dojem: 35 %. Pro mě jeden z nejpřeceňovanějších filmů na CSFD. ()
Galerie (75)
Zajímavosti (58)
- Při přípravě snímku jezdili Jennifer Connelly (Marion) společně s Darrenem Aronofskym a Jaredem Letem (Harry) na "exkurze" do newyorské Lower East Side, kde mluvili se skutečnými narkomany. (Roman.Ticka)
- Když si Sara Goldfarb (Ellen Burstyn) zkouší poprvé červené šaty a nemůže je dopnout, je v jednom záběru v zrcadle vidět, že má pod nimi oblečenou vycpávku, aby vypadala tlustší. (J*A*M*A*L)
- Jared Leto zhubl 25 liber (cca 11 kg) a spřátelil se s opravdovými feťáky z Brooklynu, aby se připravil na svou roli Harryho Goldfarba. (pUnck)
Reklama