Satanské tango

Tak to byla šichta! Ale stála za to - po formální stránce jedinečné a vskutku podmanivé dílo, které diváka vědoucího do čeho jde, vtáhne a až do konce nedovolí odejít, či dokonce usnout. Obsah - zčásti lyrický a filozofický, zčásti velmi konkrétní a zemitý, rozhodně ironický až satirický - je evidentně méně podstatnou složkou celého díla, ale ani ten není zanedbatelný a snímek nesklouzává k samoúčelné vizuální exhibici nebo prázdnému experimentování. Příběh je prost vší polopatyčnosti, ale právě jeho"podivnost", spolu s atmosférou a obdivuhodnou prací s kamerou dělají ze "Satanského tanga" nevídaný divácký zážitek. (08.07.2020)

Přiznám se, že jsem z tohoto filmu měla docela obavy a i po "domácí" projekci bych váhala se zhlédnutím v kině. V některých chvílích jsem se přistihla, že jsem tak vnořená do ponuré atmosféry, že vlastně ani nesleduju děj, přestože jím Satanské tango příliš neoplývá. Spíše naopak, je v něm méně děje než v kterémkoli jiném, normálně dlouhém filmu. Už úvodní scéna vás buď navnadí nebo odradí a můžete podle ní usoudit, jestli jste naladěni na správnou notu a půjdete do toho. Osobně jsem schopna se unudit k smrti třebas i u pětiminutového kraťasu, ale od tohoto sedm a půl hodiny trvajícího černobílého veledíla jsem nedokázala odtrhnout oči. Nevím proč, ale prostě to celé nějak funguje a po celou dobu vás neopustí pocit, že sledujete něco mimořádného. (21.12.2010)

Sedmi a půl hodinový film-řeka symbiotické dvojice Béla Tarr/László Krasznahorkai o dešti, zmaru, pohybu v kruhu a hnijící zemi je v současném artové kinematografii natolik unikátní, že by si zasloužil rozsáhlejší studii. Na rozdíl od tzv. románu-řeky v pojetí Romaina Rollanda, kde plujeme spolu s hrdinovým životem od narození do smrti, je zde plavba uskutečňována pozvolným pohybem obrazů (ponorem do obrazů) a zvuků (hypnotická hudba Mihály Viga – hrál také v hlavní roly Irimiáše), přičemž narativní struktura není lineární, ale sleduje vybrané scény z pohledu několika aktérů. Film je ve srovnání s knižní předlohou ještě obrazovější, nebo řekl bych obrazově hlubinnější – zatímco symbolika knihy je akcentována více samotným pohybem děje, zde jsou to vybrané obrazy, které jsou naplněny ve velkém časovém rozpětí maximální výpovědní hodnotou, přestože občas působí nespojitě. Vzniká dojem, že kapitoly spolu zcela nesouvisí, což zapříčiňuje zejména jejich rozdílné rozložení nálad. Soudržnost je však zajištěna ve vyšší strukturální rovině. Jak řekl sám velký Tarr, délka jednotlivých záběru je obhajitelná, jako nabourávání filmového jazyka, skrze nejž vnímáme a chápeme film dle určité zažité kognitivně-formální struktury (kdybychom promítli z dnešního narativního hlediska "klasický" film před dvěma sty lety, stěží by bylo pochopeno i něco tak běžného jako střih). Tarr se k divákovi nesnaží promlouvat skrze zažitou filmovou řeč, ale skrze maximální zprostředkování zobrazovaného v reálném čase. Takto pojímaná exprese samozřejmě nemůže fungovat, protože filmu je jeho řeč vlastní, ať už ji nabouráme jakýmkoli způsobem. Film vyjadřuje "skutečno" jedině skrze svůj jazyk, bez něj by se stěží dalo mluvit o filmu (to samozřejmě platí i o obyčejném záznamu průmyslové kamery a o filmech Andyho Warhola :-)). Tarrovy filmy jsou tudíž především "jazykovou" hrou. „Vysokému umění“ je vlastní hledat nové cesty vyjádření, které jsou samy o sobě vnitřně obhajitelné. Umění, které si hraje na „vysoké“ a zůstává jednoduše v bezpečných vodách obecného vkusu a porozumění je dle Umberta Eca midcultem. Konzervativní midcultový divák/čtenář (perceptor) je při setkání s „vysokým uměním“ pobouřen (viz např. některé reakce na Tarrovy filmy zde), což však není nic zlého, pouze se zmýlil a setkal se s tím nesprávným uměním, které pro něj nebylo vzniklo. Zajímavé je také setkání Tarra a Krasznahorkeho, jak ho podává Tarr v jednom rozhovoru: když Tarr vyslovil zájem adaptovat jeho novely, Krasznahorkai odpověděl, že nemá zájem na jakémkoli zfilmování svého díla, protože je mu filmové vyjádření cizí. Tarr řekl, že to vnímá stejně a je tedy zcela jistě jeho člověk. (25.06.2008)

Myslím si, že sa po všetkých stránkach jedná o najvýznamnejšie filmové dielo 20. storočia. Béla Tarr si holduje v nepeknom počasí a užíva si rozpad hodnôt u svojich postáv. Tie sa pomaly, ale isto blížia úpadku a pritom si neuvedomujú hlúposť svojich snažení, alebo prázdnosť svojich hodnotových rebríčkov. Medigyho kamera je zase raz úžasná. Počas 7 hodín krásne pláva priestorom a či už sa jedná o interiér krčmy, alebo exteriér šíreho poľa uprostred dažďa, zanecháva takmer nezabudnuteľnú atmosféru. Tarr ma vtiahol do deja a nepustil až do konca. Čoho som sa úprimne sa priznám aj bál. Predsa len 7 hodín je dosť. Ale spôsob akým nazeral na svoje postavy a spôsob akým prezentoval až transcedentné myšlienky skrze zase raz dokonalú hudbu Mihályho Víga, mi nedovolí ako hovoriť len v superlatívoch. Krasznahorkai a Tarr rozhodne patria k najvýraznejšej autorskej dvojici a som veľmi rád, že som mal možnosť vidieť tento opus. Hlavne preto, lebo po strašných horkách, ktoré ma systematicky ničili posledných pár dní, som po dopozeraní vyšiel von a čuduj sa svete vonku pršalo. A kapitola o narušenej dievčine, ktorá týra mačku a nakoniec spácha samovraždu sa stala pre mňa asi najsilnejšou kapitolou celého filmu. (15.08.2015)

Kvalitní děj Satanského tanga je druhořadý, hlavní je použitý filmový jazyk Bély Tarra a k němu zvolená hudba. Film je složený z nádherných kompozic delších, magicky čistých, obrazově dlouhých záběrů, u kterých jsem byl uchvácen jejich krásou. Tak silně atmosféricky působivý film lze nalézt jen velmi zřídka. [9,5/10] (Mafilm, Vega Film, Von Vietinghoff) (450 min. čb. /// Produkce: György Fehér, Ruth Waldburger, Joachim von Vietinghoff /// Scénář: Béla Tarr podle románu Lászlóa Krasznahorkaiho /// Kamera: Gábor Medvigy /// Hudba: Mihály Víg) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (21.01.2012)