Bob hazardér

Jean-Pierre Melville představoval v 50. letech vrchol komerční kinematografie a patřil k režijní špičce poválečné francouzské kinematografie. Obdivoval americký žánrový film, především filmy noir a gangsterky, a to je na Bobovi silně znát. Dlouhé záběry, atmosféra noční Paříže a podivných figurek z podsvětí, kriminálníci, kteří se oťukávají a přemýšlí nad dalšími kroky své kariéry. Film určitě nespadá do kolonky akční, spíš se zaměřuje na psychologii svých hrdinů a závěrečná loupež rozhodně není nějakým vyvrcholením filmu, ve kterém jde spíš o postavy a styl. Přesto, že dnes kinematografie má úplně jiné tempo a je zvyklá na daleko bombastičtější a rafinovanější žánrové kousky, ve své době představoval Bob hazardér vysoký nadprůměr evropského žánrového filmu. Ono je vážně fajn sledovat režiséra se silným rukopisem, který ví, co chce točit a jakým způsobem. Celkový dojem: 75 %. (11.05.2013)

Dědeček všech heist movie natočený nenapodobitelně Jean-Pierre Melvillem. Když si zvyknete na pomalejší černobílý styl, tak si naplno užijete úžasnou atmosféru noční Paříže padesátých let korunovanou závěrečným podnikem, která dopadne jinak, než si při slovu "jinak" teďka představíte :). Potěšilo mě to, Bob je neskutečnej štramák, kterej toho moc nenamluví a ve svým baloňáku suše proplouvá příběhem, kterej inspiroval nejenom Dannyho Parťáky. Zkuste to. Jak už sem psal, musíte se naladit a musí být nálada, ale ten film dokáže odměnit. 8/10 (09.04.2015)

Začátek filmu mě nadchl. Paříž 50. let někdy na pomezí noci a dne; po ulicích se potácejí ospalí lidé a vše je podbarveno nostalgickým jazzem a klidným hlasem vypravěče: ,,Toto je příběh, který se vypráví po celém Montmartru..." Kdyby se tam pak už nic víc nedělo, úplně by mi k pěti hvězdičkám stačilo jen nasávat tu výsostně francouzskou atmosféru. Bohužel ale zhruba v půlce se film úplně změní a z príma melancholického bijáku o životě kuplířů, prostitutek, hazardérů a lupičů-gentlemanů se stává konvenční a docela nudná gangsterka o vyloupení trezoru (konvence a nuda obzvlášť vyniknou při srovnání s geniálním a tematicky podobným Kubrickovým Killing natočeném ve stejném roce). Tento snímek má nesporné kvality a mnoho hezkých scén, ovšem poněkud je utopí v předvídatelném a nedotaženém závěru. (07.05.2013)

Klasická Melvillova pařížská gangsterka prosycená jazzem. Nestrhuje, neoslňuje, nenabádá, ale přesto poutá: je totiž radost svědčit elegantní ekvilibristice se silnou, integrální osobností, jejíž šarm se odráží od neméně přitažlivých exteriérů. Každé gesto, poctivě sejmuté jako sádrou snímače posmrtných masek, oslovuje a nejednou se i zdá, že reaguje na divákův zaujatý pohled. Jako v básni se lze zastavit na jednom obrazu a nechat děj plynout, protože zde se o nic nehraje, hra ubíhá výhrami a prohrami, a karty, o které skutečně jde, zůstávají nezamíchány v ruce toho, který vše sleduje… (03.03.2018)

Začátek byl tragicky pomalý, pomalý dokonce i na Melvilla, který se teprve propracovával ke svému perfekcionismu a svým dlouhým záběrům. Ale už zde prokázal svůj vztah ke starým dobrým časům, kdy slovo znamenalo více než život. A měrou vrchovatou mu k navození dokonalé atmosféry pomohla skvělá a zajímavá hudba. (08.06.2013)