Čas znovu nalezený

"Čas znovu nalezený", přesto že je jen pitvorným označením času ztraceného a postupů při jeho odkrývání, nelze, nebo lze jen částečně, chápat bez Proustova (tak jak tak) jedinečného románu. Zásadním rozdílem ve čtení knihy a filmu byly pro mě přetržky, přestávky, vzpomínání na přečtené, rekonstruování události, čtení per partes... Když jsme si s ženou koupili první vydání (1979, žádné další už nebude), dal jsem jí samozřejmě přednost. Když jsem pak sám přečetl první díl, řekl jsem si že druhý díl, "A l'ombre des jeunes filles en fleur" si přečtu francouzsky - a to byl kámen úrazu; nedočet jsem ho dosud. Teď už si tuto knihu jen sporadicky vytáhnu z knihovny, najdu si nějaké odkazy, něco (málo) si (s chutí) přečtu. Kniha je plná poznámek a záložek, už nevím kde jsem a co jsem už přečetl, ztrácím orientaci ve jménech a místech. Myslel jsem, že novým impulsem se stane Deleuzova studie "Proust a znaky", kterou mám z jeho díla nejraději, ale nestala. Dohledal jsem si odkazy, rozšířil souvislosti, a zase nic. Oním impulsem se zřejmě nestane ani Ruizův film "Le temps retrouvé, d'après l'oeuvre de Marcel Proust", který jsem viděl bez přestávky, tedy bez možnosti reflexe či sebereflexe, u něčeho se zdržet či něco (čas) zadržet. Nemohl jsem tedy docenit téměř nic, co by přesahovalo estetickou kvalitu díla - a tu doceňuji stoprocentně. Čau, jdu číst: vu d’une façon trouble à travers la conversation, comme une image derrière un verre fumé (... jako obraz za začouzeným sklem) - to zatím stačí. Film takový není, je jasný až průzračný, ale není právě toto oním "viděním kouřovým sklem"? (29.03.2024)

Adaptácia najznámejšej knihy Marcela Prousta Hľadanie strateného času, avšak spracovaná je len posledná časť Čas znovu nájdený, ale aj napriek tomu ma film takmer 3 hodiny. Kto ma rád filmy zobrazujúce parížsku smotánku na začiatku 20. storočia, nepríde ani o Proustovu asociatívnu metódu písania, ktorú film vynikajúco podáva . (16.06.2007)

Nezapomenutelný zážitek, kterému jistě sluší mnohem lépe kino než malá obrazovka (podobně jako třeba Smrti v Benátkách). Kdo nečetl literární předlohu, mohl by být možná trochu ochuzen (především o dobrou orientaci v takovém množství postav) - ale opravdu jen trochu - toto dílo si totiž může téměř plně vychutnat každý, kdo dokáže ocenit vysoké filmové umění (překrásné obrazy, dokonalé kostýmy, atmosféra tak silná, až má člověk pocit, že se opravdu ocitl ve dvacátých letech,..), ještě okořeněné špetkou originality (mírně surreálné pasáže či velmi nevšední interiérové záběry kamery, při kterých se plynule hýbe nejen ona sama, nýbrž i okolní nábytek či osoby)... Film Čas znovu nalezený je z těch, jejichž sílu pozná většina diváků až při druhém zhlédnutí - i já se zdráhám dát plný počet, jelikož mě snímek nedokázal vtáhnout a omráčit natolik, abych neměla pochybnosti - a tudíž je to zatím "jen" za 4,5*... (16.10.2007)

Natočit Prousta musí být ještě těžší, než ho přečíst. Takový je alespoň můj dojem. Tento film rozhodně není na jedno shlédnutí. Divák je dosti maten přeskakováním v obdobích, v nichž se odehrávají jednotlivé scény vzpomínek umírajícího Prousta. Je to velmi náročný film. Formálně však naprosto skvělý a zejména herecký výkon Marcella Mazzarelli v roli Prousta stojí opravdu za to. Nemohu se nezmínit o mé oblíbenkyni Catherine Deneuve. Měla sice jen malý prostor, ale pokaždé, když se objevila, tak jen svou přítomností všechny zastínila, s výjimkou již zmíněného Mazzarelli. V některých momentech tento film připomíná Viscontiho Smrt v Benátkách. Nevím, zda to byl režisérův záměr. (27.03.2005)

Paříž 20 léta, těžce nemocný Marcel Proust dokončuje svoje monumentální dílo. Vzpomíná. Probírá fotografie. Každá evokuje pocity, nesplněné touhy, přání, sny, důvěrné prožitky. Minulost a současnost se najednou vzájemně prolíná a splývá „Bytost, kterou jsem v tu chvíli byl, byla bytost mimo realitu“. Čas znovu nalezený jsem začínala na několikrát. A kdyby v něm nehrála má oblíbená Catherine Deneuve asi bych to vzdala. Což by byla velká škoda. Jenže obrovské množství postav v několika časových obdobích a k tomu množství drobných příběhů, vyžaduje značné soustředění a hlavně i osobní pohodu. Proto zřejmě není tak snadné se s filmem potkat, ale vyplatí se na ten správný okamžik počkat a potom si ho vychutnat..„Jestli vzpomínka dík zapomenutí nemůže vytvořit žádné spojení mezi sebou a přítomnou chvílí, dává nám náhle dýchat jiný vzduch, právě proto, že je to vzduch, který jsme vdechovali kdysi. Čistší vzduch, který se básníci marně snažili rozprostřít v Ráji, neboť skutečné ráje jsou ráje, které jsme ztratili.“ (05.06.2006)