Čas znovu nalezený

Natočit Prousta musí být ještě těžší, než ho přečíst. Takový je alespoň můj dojem. Tento film rozhodně není na jedno shlédnutí. Divák je dosti maten přeskakováním v obdobích, v nichž se odehrávají jednotlivé scény vzpomínek umírajícího Prousta. Je to velmi náročný film. Formálně však naprosto skvělý a zejména herecký výkon Marcella Mazzarelli v roli Prousta stojí opravdu za to. Nemohu se nezmínit o mé oblíbenkyni Catherine Deneuve. Měla sice jen malý prostor, ale pokaždé, když se objevila, tak jen svou přítomností všechny zastínila, s výjimkou již zmíněného Mazzarelli. V některých momentech tento film připomíná Viscontiho Smrt v Benátkách. Nevím, zda to byl režisérův záměr. (27.03.2005)

Překvapení večera... lituju jenom, že jsem to neviděl v kině... Nemám moc rád adaptace rozvleklých románů a životopisů a už vůbez ne, když se děj filmu pohybuje v rozmezí několika let, ale u tohoto filmu mi to vůbec nevadilo... ono vlastně vůbec nešlo o děj nebo čas, ale o navození emoce nostalgie, jako by se divák na chvíli stal samotným Proustem a hledal jeho stracené vzpomínky a smysl svého života ...a našel obojí v literatuře. V celém filmu se vlastně nic nestane, můžete se na něj dívat i když nevíte vůbec nic o Marcelu Prustovi a na konci o něm nevíte o nic víc, přesto jeho osobou a dílem prostoupíte, jako byste prožili jeho život. Tento film považuju za dosáhnutí Gesamkunstverku, hudba byla tak dokonale harmonická s filmem, že si ji ani nepamatuju, obrazová stránka dokonalá, herecké výkony... dramaturgie... scénář... Raoul Ruiz se zařadil mezi mnou obdivované režiséry... (06.04.2005)

Paříž 20 léta, těžce nemocný Marcel Proust dokončuje svoje monumentální dílo. Vzpomíná. Probírá fotografie. Každá evokuje pocity, nesplněné touhy, přání, sny, důvěrné prožitky. Minulost a současnost se najednou vzájemně prolíná a splývá „Bytost, kterou jsem v tu chvíli byl, byla bytost mimo realitu“. Čas znovu nalezený jsem začínala na několikrát. A kdyby v něm nehrála má oblíbená Catherine Deneuve asi bych to vzdala. Což by byla velká škoda. Jenže obrovské množství postav v několika časových obdobích a k tomu množství drobných příběhů, vyžaduje značné soustředění a hlavně i osobní pohodu. Proto zřejmě není tak snadné se s filmem potkat, ale vyplatí se na ten správný okamžik počkat a potom si ho vychutnat..„Jestli vzpomínka dík zapomenutí nemůže vytvořit žádné spojení mezi sebou a přítomnou chvílí, dává nám náhle dýchat jiný vzduch, právě proto, že je to vzduch, který jsme vdechovali kdysi. Čistší vzduch, který se básníci marně snažili rozprostřít v Ráji, neboť skutečné ráje jsou ráje, které jsme ztratili.“ (05.06.2006)

Pochopit tento film znamená dobře pročíst a promyslet, ale i hluboce procítit literární předlohu, která umožnila jeho vznik. Není-li tomu tak, náš úsudek i naše pocity nutně kloužou po povrchu. I v takovém případě se však pro dostatečně připraveného diváka stává film nevšedním zážitkem. Desítky stránek přenesené na stříbrné plátno připomínají při svém krajně úsporném filmovém využití kontinentální kry, sunoucí se rozvážně po rozžhaveném vnitřku Země, které se čas od času překrývají, a kde se ve zlomcích let, měsíců, týdnů i dnů dočasně hroutí obvyklé prožívání času. Civilizační zlom kolem konce "dlouhého" 19. století (1789-1914) a počátku následného "krátkého" 20. století (1917-1989) je nesporně takovým přelomovým okamžikem. A současně obsahem i námětem a zaměřením Proustova díla a Ruizova filmu. Zmíněné kry, poměrně často prokládané přímými citáty z literární předlohy, nabízejí ve většině případů jen omezené plochy pro hlubší, propracovanější studie jednotlivých postav (jako ostatně ve všech hraných filmech, které vědomě rezignují již při svém námětovém založení na hlavního hrdinu). Přesto dva herecké výkony zřetelně přečnívají: Mazarellův Proust a Deveneuvové Odette de Forcheville suverénně procházejí dějem filmu a bez ohledu na rozsah svěřené plochy vytvářejí celistvé osobnosti vymykající se svorníkově "krovovému" pojetí děje. Jakoby nezřetelné zaznamenávání stále se měnícího dění v prostředí zámků, salonů i líčení poměrně nepočetných scén soukromého života tehdejší pařížské high society, v němž se jen kulisovitě mihne krvavá první světová válka, pro Francii tragická velikostí utrpěných ztrát lidských i materielních, však vlastně současně odpovídá skutečnosti. Plytkost existencí těch uhlazených dám a neustále duchaplně konverzujících mužů není v žádném případě vysněná; je skutečnou skutečností prózy tohoto tak deformovaného všedního dne. Jak jsem již v úvodu tohoto komentáře naznačil, i bez znalosti literární předlohy, jež předjímá rozvoj a formování světového románu minulého století, je možné od ČASU očekávat nevšední zážitek a skutečně mistrovské dílo. (26.06.2011)

Evokace. Mistrovská inscenace tlachu, promiskuity, krásně zpracovaná, trochu akademická a literární evokace starého světa. Ten film už bohužel není „autorský“ – zakázková adaptace jakékoliv auteurství přeprala. I když je ve zpracování spousta Ruizových trademarků a je to mistrovské řemeslo, je to většinu času prostě umělecky indiferentní produkt. Je to osud umění? Je to naplnění krásy? Marně hledám v Ruizově pozdější tvorbě něco bez výhrad plnokrevného, prostě zůstanu u Ville des pirates jako u jeho vrcholu. Samozřejmě toto je adaptace opulentní a povedená! A samozřejmě pokulhává srozumitelnost kvůli množství postav – nejlepší je asi nechat se tím nést, nevnímat moc ten TLACH, bezvýznamnost. To co v knize funguje jako kontrast k introspektivním popisům. Prostě to nechat šumět, sem tam se zaměřit na herecký výkon (jeden vedle druhého jsou skvělí!) a nechat běžet asociace a krásné obrazy. Výtečná komenda je Pisier – kdo by to byl řekl, že bude tak vtipná herečka, za mlada bývala spíš jako stafáž na způsob Deneuvky. Vtipné je zjevení se Robbe-Grilleta, typově je perfektní a právoplatně patří i do genealogie francouzských literátů. Z vedlejších rolí jsem si ještě pochutnal na Ingrid Caven. Ze vzorů tohoto tu pro mě asi vede Sokurovova Truchlivá netečnost (mám tak nerad ve filmech berličku, kdy rámcem je přítomnost autora předlohy v jiné časové rovině!) je tu Greenaway – jeho technologie, Ruizem dost možná okoukaná a rozhodně ne tak důsledně uplatněná. Nicméně i Greenaway u mě končí s Mâconem, dál je to podobně jak u Ruize rozvar. Podobně ředěný jako Nyman je tu v hudbě Arriagada: otáčí co lze, a to dokonce nejen vlastní kousky! Rozeznal jsem pastiš na Pavanu za mrtvou infantku, instrumentovaného Ptáka – věštce Schumannových Waldszenen, k tomu přiznané Deutsche Tanze, ale řadu intonací a vůbec postupů z doby Debussyho jsem registroval už v době, kdy Arriagada dělal s Ruizem své nejlepší filmové hudby. A ještě mě napadá: syntéza. Především syntéza typu Iljenkova Mazepy. okatá syntéza. Zde vysoké evropské kultury, s rizikem Kafky na tričku v Kaprově ulici. (13.08.2024)