Čas znovu nalezený

Nikde jinde neviděné postupy a scény a vůbec přisvojení si toho, co je nebo čím také může být kinematografie. Smetanové jízdy kamery, dokonalé propojení obrazu, zvuku a hudby, s luxusní výpravou a scénářem odproštěným od zvyků a pravidel filmové řeči. Film překonávající myšlenku na čas - film popírající smrt. Zcela jedinečný a úchvatný filmový zážitek. (Vnímáním času a prostoru mi "Čas znovu nalezený" spíše než Fitzgeralda, zmiňovaného v některém ze zdejších komentářů, připomínal Borgese, vzdáleně snad i Marqueze. Tento "zapomenutý kontinent" nám má rozhodně o čem a jak vyprávět). (11.06.2014)

Natočit Prousta musí být ještě těžší, než ho přečíst. Takový je alespoň můj dojem. Tento film rozhodně není na jedno shlédnutí. Divák je dosti maten přeskakováním v obdobích, v nichž se odehrávají jednotlivé scény vzpomínek umírajícího Prousta. Je to velmi náročný film. Formálně však naprosto skvělý a zejména herecký výkon Marcella Mazzarelli v roli Prousta stojí opravdu za to. Nemohu se nezmínit o mé oblíbenkyni Catherine Deneuve. Měla sice jen malý prostor, ale pokaždé, když se objevila, tak jen svou přítomností všechny zastínila, s výjimkou již zmíněného Mazzarelli. V některých momentech tento film připomíná Viscontiho Smrt v Benátkách. Nevím, zda to byl režisérův záměr. (27.03.2005)

"Čas znovu nalezený", přesto že je jen pitvorným označením času ztraceného a postupů při jeho odkrývání, nelze, nebo lze jen částečně, chápat bez Proustova (tak jak tak) jedinečného románu. Zásadním rozdílem ve čtení knihy a filmu byly pro mě přetržky, přestávky, vzpomínání na přečtené, rekonstruování události, čtení per partes... Když jsme si s ženou koupili první vydání (1979, žádné další už nebude), dal jsem jí samozřejmě přednost. Když jsem pak sám přečetl první díl, řekl jsem si že druhý díl, "A l'ombre des jeunes filles en fleur" si přečtu francouzsky - a to byl kámen úrazu; nedočet jsem ho dosud. Teď už si tuto knihu jen sporadicky vytáhnu z knihovny, najdu si nějaké odkazy, něco (málo) si (s chutí) přečtu. Kniha je plná poznámek a záložek, už nevím kde jsem a co jsem už přečetl, ztrácím orientaci ve jménech a místech. Myslel jsem, že novým impulsem se stane Deleuzova studie "Proust a znaky", kterou mám z jeho díla nejraději, ale nestala. Dohledal jsem si odkazy, rozšířil souvislosti, a zase nic. Oním impulsem se zřejmě nestane ani Ruizův film "Le temps retrouvé, d'après l'oeuvre de Marcel Proust", který jsem viděl bez přestávky, tedy bez možnosti reflexe či sebereflexe, u něčeho se zdržet či něco (čas) zadržet. Nemohl jsem tedy docenit téměř nic, co by přesahovalo estetickou kvalitu díla - a tu doceňuji stoprocentně. Čau, jdu číst: vu d’une façon trouble à travers la conversation, comme une image derrière un verre fumé (... jako obraz za začouzeným sklem) - to zatím stačí. Film takový není, je jasný až průzračný, ale není právě toto oním "viděním kouřovým sklem"? (29.03.2024)

Evokace. Mistrovská inscenace tlachu, promiskuity, krásně zpracovaná, trochu akademická a literární evokace starého světa. Ten film už bohužel není „autorský“ – zakázková adaptace jakékoliv auteurství přeprala. I když je ve zpracování spousta Ruizových trademarků a je to mistrovské řemeslo, je to většinu času prostě umělecky indiferentní produkt. Je to osud umění? Je to naplnění krásy? Marně hledám v Ruizově pozdější tvorbě něco bez výhrad plnokrevného, prostě zůstanu u Ville des pirates jako u jeho vrcholu. Samozřejmě toto je adaptace opulentní a povedená! A samozřejmě pokulhává srozumitelnost kvůli množství postav – nejlepší je asi nechat se tím nést, nevnímat moc ten TLACH, bezvýznamnost. To co v knize funguje jako kontrast k introspektivním popisům. Prostě to nechat šumět, sem tam se zaměřit na herecký výkon (jeden vedle druhého jsou skvělí!) a nechat běžet asociace a krásné obrazy. Výtečná komenda je Pisier – kdo by to byl řekl, že bude tak vtipná herečka, za mlada bývala spíš jako stafáž na způsob Deneuvky. Vtipné je zjevení se Robbe-Grilleta, typově je perfektní a právoplatně patří i do genealogie francouzských literátů. Z vedlejších rolí jsem si ještě pochutnal na Ingrid Caven. Ze vzorů tohoto tu pro mě asi vede Sokurovova Truchlivá netečnost (mám tak nerad ve filmech berličku, kdy rámcem je přítomnost autora předlohy v jiné časové rovině!) je tu Greenaway – jeho technologie, Ruizem dost možná okoukaná a rozhodně ne tak důsledně uplatněná. Nicméně i Greenaway u mě končí s Mâconem, dál je to podobně jak u Ruize rozvar. Podobně ředěný jako Nyman je tu v hudbě Arriagada: otáčí co lze, a to dokonce nejen vlastní kousky! Rozeznal jsem pastiš na Pavanu za mrtvou infantku, instrumentovaného Ptáka – věštce Schumannových Waldszenen, k tomu přiznané Deutsche Tanze, ale řadu intonací a vůbec postupů z doby Debussyho jsem registroval už v době, kdy Arriagada dělal s Ruizem své nejlepší filmové hudby. A ještě mě napadá: syntéza. Především syntéza typu Iljenkova Mazepy. okatá syntéza. Zde vysoké evropské kultury, s rizikem Kafky na tričku v Kaprově ulici. (13.08.2024)

Time regained pôsobí v rámci strihu, kamery a stavby scenára ako veľmi originálne dielo v rámci hraného historického veľkofilmu a napriek tomu sa jedná o film značne akademický. Vyvolať takýto zdanlivo odporujúci si kontrast nie je nič jednoduché. Nie je však ani jednoduché pochopiť film bez znalosti predlohy, ale možno môže veľa vecí poodhaliť viacero pozretí. Time regained je plný nie príliš sympatických postáv, pripomínajúcich sochárove mŕtve, ale krásne diela. Bez váhania mozaiku snobov vedie Malkovichova postava slizkého homosexuálneho baróna, ktorý je už tak znudený sexom, že potrebuje mrzáka, ale s podmienkou, že k zraneniu nedošlo vo vojne. Ťažko nájsť nablýskanejší film, pri jeho pozeraní sa budete cítiť ako v opere, nie náhodou sa v jeho spojitosti vždy vyskytne meno Luchina Viscontiho. Ten by však Ruizovi výsledok možno aj závidel. Mimochodom aj záver filmu upomína na Smrť v Benátkach. Či schválne, alebo to tak bolo v knihe, neviem. (26.12.2015)