Čas znovu nalezený

Evokace. Mistrovská inscenace tlachu, promiskuity, krásně zpracovaná, trochu akademická a literární evokace starého světa. Ten film už bohužel není „autorský“ – zakázková adaptace jakékoliv auteurství přeprala. I když je ve zpracování spousta Ruizových trademarků a je to mistrovské řemeslo, je to většinu času prostě umělecky indiferentní produkt. Je to osud umění? Je to naplnění krásy? Marně hledám v Ruizově pozdější tvorbě něco bez výhrad plnokrevného, prostě zůstanu u Ville des pirates jako u jeho vrcholu. Samozřejmě toto je adaptace opulentní a povedená! A samozřejmě pokulhává srozumitelnost kvůli množství postav – nejlepší je asi nechat se tím nést, nevnímat moc ten TLACH, bezvýznamnost. To co v knize funguje jako kontrast k introspektivním popisům. Prostě to nechat šumět, sem tam se zaměřit na herecký výkon (jeden vedle druhého jsou skvělí!) a nechat běžet asociace a krásné obrazy. Výtečná komenda je Pisier – kdo by to byl řekl, že bude tak vtipná herečka, za mlada bývala spíš jako stafáž na způsob Deneuvky. Vtipné je zjevení se Robbe-Grilleta, typově je perfektní a právoplatně patří i do genealogie francouzských literátů. Z vedlejších rolí jsem si ještě pochutnal na Ingrid Caven. Ze vzorů tohoto tu pro mě asi vede Sokurovova Truchlivá netečnost (mám tak nerad ve filmech berličku, kdy rámcem je přítomnost autora předlohy v jiné časové rovině!) je tu Greenaway – jeho technologie, Ruizem dost možná okoukaná a rozhodně ne tak důsledně uplatněná. Nicméně i Greenaway u mě končí s Mâconem, dál je to podobně jak u Ruize rozvar. Podobně ředěný jako Nyman je tu v hudbě Arriagada: otáčí co lze, a to dokonce nejen vlastní kousky! Rozeznal jsem pastiš na Pavanu za mrtvou infantku, instrumentovaného Ptáka – věštce Schumannových Waldszenen, k tomu přiznané Deutsche Tanze, ale řadu intonací a vůbec postupů z doby Debussyho jsem registroval už v době, kdy Arriagada dělal s Ruizem své nejlepší filmové hudby. A ještě mě napadá: syntéza. Především syntéza typu Iljenkova Mazepy. okatá syntéza. Zde vysoké evropské kultury, s rizikem Kafky na tričku v Kaprově ulici. (13.08.2024)

Paříž 20 léta, těžce nemocný Marcel Proust dokončuje svoje monumentální dílo. Vzpomíná. Probírá fotografie. Každá evokuje pocity, nesplněné touhy, přání, sny, důvěrné prožitky. Minulost a současnost se najednou vzájemně prolíná a splývá „Bytost, kterou jsem v tu chvíli byl, byla bytost mimo realitu“. Čas znovu nalezený jsem začínala na několikrát. A kdyby v něm nehrála má oblíbená Catherine Deneuve asi bych to vzdala. Což by byla velká škoda. Jenže obrovské množství postav v několika časových obdobích a k tomu množství drobných příběhů, vyžaduje značné soustředění a hlavně i osobní pohodu. Proto zřejmě není tak snadné se s filmem potkat, ale vyplatí se na ten správný okamžik počkat a potom si ho vychutnat..„Jestli vzpomínka dík zapomenutí nemůže vytvořit žádné spojení mezi sebou a přítomnou chvílí, dává nám náhle dýchat jiný vzduch, právě proto, že je to vzduch, který jsme vdechovali kdysi. Čistší vzduch, který se básníci marně snažili rozprostřít v Ráji, neboť skutečné ráje jsou ráje, které jsme ztratili.“ (05.06.2006)

Time regained pôsobí v rámci strihu, kamery a stavby scenára ako veľmi originálne dielo v rámci hraného historického veľkofilmu a napriek tomu sa jedná o film značne akademický. Vyvolať takýto zdanlivo odporujúci si kontrast nie je nič jednoduché. Nie je však ani jednoduché pochopiť film bez znalosti predlohy, ale možno môže veľa vecí poodhaliť viacero pozretí. Time regained je plný nie príliš sympatických postáv, pripomínajúcich sochárove mŕtve, ale krásne diela. Bez váhania mozaiku snobov vedie Malkovichova postava slizkého homosexuálneho baróna, ktorý je už tak znudený sexom, že potrebuje mrzáka, ale s podmienkou, že k zraneniu nedošlo vo vojne. Ťažko nájsť nablýskanejší film, pri jeho pozeraní sa budete cítiť ako v opere, nie náhodou sa v jeho spojitosti vždy vyskytne meno Luchina Viscontiho. Ten by však Ruizovi výsledok možno aj závidel. Mimochodom aj záver filmu upomína na Smrť v Benátkach. Či schválne, alebo to tak bolo v knihe, neviem. (26.12.2015)

Čas znovu nalezený, jak napsali již mnozí komentáři přede mnou, je adaptací poslední kapitoly rozsáhlého Hledání ztraceného času spisovatele Marcela Prousta. Pokud se někdo na Ruizův film, kterému v roce 2007 konči bohužel monopol, vydá do kina, musí si navyknout na odlišné vnímání filmového času a prostoru. Vlastně je docela paradoxem, že snímek, který se jmenuje Čas znovu nalezený, rozbíjí představy o výše dvou jmenovaných a v ústředí "leží" postava umírajícího spisovatele, vzpomínajícího na svůj život, kdy ve vzpomínkách je obsažen druhý pohled na věc: dětský (dětská verze titulní postavy je často přítomna a jako v Bergmanových Lesních jahodách sleduje výjevy ze svého života, aby celý film skončil okázalou poctou Viscontiho Smrti v Benátkách a variací na její plážovou scénu v závěru). Překlad složitého literárního díla do filmové podoby se povedl na výbornou, literární jazyk je vyjadřován ryze filmovými prostředky: když jsou vzpomínky bohaté a vyprávění o nich stejně tak, mizanscéna je zaplněná až přeplněná, pokud jsou ale vzpomínky chudé či pokroucené, je oko kamery zkreslené, popř. po ní dokonce teče krev. Pohyb kamery - a nejenom kamery, i postav - je důležitý, pokud se kamera či postavy zastaví, umírají. Výrazná je zde i práce se zvukem, kdy v pozadí často slyšíme různé hlasy, které nedovedeme nikomu konkrétnímu přisoudit a které slyší sám Proust, revidující svůj život, na smrtelné posteli. Důvod, proč nedávám za plný počet, je krom poněkud exaltovanějšiho herectví známějších hereckých tváři i fakt, že literární (představovaná Proustem mladším či ve středních letech) a filmová (představována Proustem dětským) plocha se navzájem tře a závěr spoléhá až moc na sílu slova než obrazu. Takže za 90%. (17.11.2007)

Natočit Prousta musí být ještě těžší, než ho přečíst. Takový je alespoň můj dojem. Tento film rozhodně není na jedno shlédnutí. Divák je dosti maten přeskakováním v obdobích, v nichž se odehrávají jednotlivé scény vzpomínek umírajícího Prousta. Je to velmi náročný film. Formálně však naprosto skvělý a zejména herecký výkon Marcella Mazzarelli v roli Prousta stojí opravdu za to. Nemohu se nezmínit o mé oblíbenkyni Catherine Deneuve. Měla sice jen malý prostor, ale pokaždé, když se objevila, tak jen svou přítomností všechny zastínila, s výjimkou již zmíněného Mazzarelli. V některých momentech tento film připomíná Viscontiho Smrt v Benátkách. Nevím, zda to byl režisérův záměr. (27.03.2005)