Čas znovu nalezený

Evokace. Mistrovská inscenace tlachu, promiskuity, krásně zpracovaná, trochu akademická a literární evokace starého světa. Ten film už bohužel není „autorský“ – zakázková adaptace jakékoliv auteurství přeprala. I když je ve zpracování spousta Ruizových trademarků a je to mistrovské řemeslo, je to většinu času prostě umělecky indiferentní produkt. Je to osud umění? Je to naplnění krásy? Marně hledám v Ruizově pozdější tvorbě něco bez výhrad plnokrevného, prostě zůstanu u Ville des pirates jako u jeho vrcholu. Samozřejmě toto je adaptace opulentní a povedená! A samozřejmě pokulhává srozumitelnost kvůli množství postav – nejlepší je asi nechat se tím nést, nevnímat moc ten TLACH, bezvýznamnost. To co v knize funguje jako kontrast k introspektivním popisům. Prostě to nechat šumět, sem tam se zaměřit na herecký výkon (jeden vedle druhého jsou skvělí!) a nechat běžet asociace a krásné obrazy. Výtečná komenda je Pisier – kdo by to byl řekl, že bude tak vtipná herečka, za mlada bývala spíš jako stafáž na způsob Deneuvky. Vtipné je zjevení se Robbe-Grilleta, typově je perfektní a právoplatně patří i do genealogie francouzských literátů. Z vedlejších rolí jsem si ještě pochutnal na Ingrid Caven. Ze vzorů tohoto tu pro mě asi vede Sokurovova Truchlivá netečnost (mám tak nerad ve filmech berličku, kdy rámcem je přítomnost autora předlohy v jiné časové rovině!) je tu Greenaway – jeho technologie, Ruizem dost možná okoukaná a rozhodně ne tak důsledně uplatněná. Nicméně i Greenaway u mě končí s Mâconem, dál je to podobně jak u Ruize rozvar. Podobně ředěný jako Nyman je tu v hudbě Arriagada: otáčí co lze, a to dokonce nejen vlastní kousky! Rozeznal jsem pastiš na Pavanu za mrtvou infantku, instrumentovaného Ptáka – věštce Schumannových Waldszenen, k tomu přiznané Deutsche Tanze, ale řadu intonací a vůbec postupů z doby Debussyho jsem registroval už v době, kdy Arriagada dělal s Ruizem své nejlepší filmové hudby. A ještě mě napadá: syntéza. Především syntéza typu Iljenkova Mazepy. okatá syntéza. Zde vysoké evropské kultury, s rizikem Kafky na tričku v Kaprově ulici. (13.08.2024)

Nezapomenutelný zážitek, kterému jistě sluší mnohem lépe kino než malá obrazovka (podobně jako třeba Smrti v Benátkách). Kdo nečetl literární předlohu, mohl by být možná trochu ochuzen (především o dobrou orientaci v takovém množství postav) - ale opravdu jen trochu - toto dílo si totiž může téměř plně vychutnat každý, kdo dokáže ocenit vysoké filmové umění (překrásné obrazy, dokonalé kostýmy, atmosféra tak silná, až má člověk pocit, že se opravdu ocitl ve dvacátých letech,..), ještě okořeněné špetkou originality (mírně surreálné pasáže či velmi nevšední interiérové záběry kamery, při kterých se plynule hýbe nejen ona sama, nýbrž i okolní nábytek či osoby)... Film Čas znovu nalezený je z těch, jejichž sílu pozná většina diváků až při druhém zhlédnutí - i já se zdráhám dát plný počet, jelikož mě snímek nedokázal vtáhnout a omráčit natolik, abych neměla pochybnosti - a tudíž je to zatím "jen" za 4,5*... (16.10.2007)

Čas znovu nalezený, jak napsali již mnozí komentáři přede mnou, je adaptací poslední kapitoly rozsáhlého Hledání ztraceného času spisovatele Marcela Prousta. Pokud se někdo na Ruizův film, kterému v roce 2007 konči bohužel monopol, vydá do kina, musí si navyknout na odlišné vnímání filmového času a prostoru. Vlastně je docela paradoxem, že snímek, který se jmenuje Čas znovu nalezený, rozbíjí představy o výše dvou jmenovaných a v ústředí "leží" postava umírajícího spisovatele, vzpomínajícího na svůj život, kdy ve vzpomínkách je obsažen druhý pohled na věc: dětský (dětská verze titulní postavy je často přítomna a jako v Bergmanových Lesních jahodách sleduje výjevy ze svého života, aby celý film skončil okázalou poctou Viscontiho Smrti v Benátkách a variací na její plážovou scénu v závěru). Překlad složitého literárního díla do filmové podoby se povedl na výbornou, literární jazyk je vyjadřován ryze filmovými prostředky: když jsou vzpomínky bohaté a vyprávění o nich stejně tak, mizanscéna je zaplněná až přeplněná, pokud jsou ale vzpomínky chudé či pokroucené, je oko kamery zkreslené, popř. po ní dokonce teče krev. Pohyb kamery - a nejenom kamery, i postav - je důležitý, pokud se kamera či postavy zastaví, umírají. Výrazná je zde i práce se zvukem, kdy v pozadí často slyšíme různé hlasy, které nedovedeme nikomu konkrétnímu přisoudit a které slyší sám Proust, revidující svůj život, na smrtelné posteli. Důvod, proč nedávám za plný počet, je krom poněkud exaltovanějšiho herectví známějších hereckých tváři i fakt, že literární (představovaná Proustem mladším či ve středních letech) a filmová (představována Proustem dětským) plocha se navzájem tře a závěr spoléhá až moc na sílu slova než obrazu. Takže za 90%. (17.11.2007)

Natočit Prousta musí být ještě těžší, než ho přečíst. Takový je alespoň můj dojem. Tento film rozhodně není na jedno shlédnutí. Divák je dosti maten přeskakováním v obdobích, v nichž se odehrávají jednotlivé scény vzpomínek umírajícího Prousta. Je to velmi náročný film. Formálně však naprosto skvělý a zejména herecký výkon Marcella Mazzarelli v roli Prousta stojí opravdu za to. Nemohu se nezmínit o mé oblíbenkyni Catherine Deneuve. Měla sice jen malý prostor, ale pokaždé, když se objevila, tak jen svou přítomností všechny zastínila, s výjimkou již zmíněného Mazzarelli. V některých momentech tento film připomíná Viscontiho Smrt v Benátkách. Nevím, zda to byl režisérův záměr. (27.03.2005)

Nikde jinde neviděné postupy a scény a vůbec přisvojení si toho, co je nebo čím také může být kinematografie. Smetanové jízdy kamery, dokonalé propojení obrazu, zvuku a hudby, s luxusní výpravou a scénářem odproštěným od zvyků a pravidel filmové řeči. Film překonávající myšlenku na čas - film popírající smrt. Zcela jedinečný a úchvatný filmový zážitek. (Vnímáním času a prostoru mi "Čas znovu nalezený" spíše než Fitzgeralda, zmiňovaného v některém ze zdejších komentářů, připomínal Borgese, vzdáleně snad i Marqueze. Tento "zapomenutý kontinent" nám má rozhodně o čem a jak vyprávět). (11.06.2014)