Back to Black

Po Bohemia Rhapsody a jejímu úspěchu se každoročně objeví několik životopisných filmů o nejrůznějších interpretech, ne všechny se úplně podaří. Problém Back to Black je v tom, že to není pro mě tak dávno, kdy šel do kin strhující dokument Amy, který jsem měl v roce 2015 ve své topce. Filmo působí jako televizní zpracování, které jen klouže po povrchu a démonech slavné zpěvačky. Snad žádné téma, kromě vztahu s babičkou se nerozvadí dál. Nedokáže vyvolat žádné emoce, tak jako v Amy a příliš chladně převypraví příběh, ve kterém tvůrci neví, kam dřív skočit. Marisa Abela umí zpívat, ale herecky to z mého pohledu neutáhne a prakticky pěveckých scén, ve kterých vyniká, tak jich je málo nebo nejsou nijak zajímavé. Do kina jsem nešel s velkými očekáváními, ale i přesto jsem čekal víc…..45% (17.05.2024)

Padesát odstínů šedi, ale trochu jinak. Režisérka Sam Taylor-Johnson a scenárista Matt Greenhalgh mohli z osudu Amy Winehouse vytěžit emotivní drama o slávě, závislostech, voyeurismu nebo přehnaných nárocích na to, jak by se slavné ženy měly chovat a vypadat (hlavně spořádaně). Místo toho se rozhodli naprosto tuctovým, šedivým způsobem vyprávět sladkobolnou báchorku o nešťastně zamilované holce, co chtěla být mámou (což je její hlavní touha a nejzranitelnější bod). Samotnému procesu skládání a nahrávání hudby je věnováno minimum prostoru, snaze o pochopení hlubších příčin toho, proč měla Amy predispozice k závislostem jakbysmet (ne, fakt si nemyslím, že to bylo kvůli zlomenému srdci a smrti babičky). Jako kdyby to ani nevzniklo kvůli fanouškům a Amy. Hlavním smyslem díla se zdá být očištění jména dvou mužů, kteří oportunisticky zneužívali zpěvaččiny zranitelnosti a měli podíl na jejím tragickému konci. Zde se - minimálně vůči protagonistce - chovají příkladně, s až přehnanou starostlivostí (pro srovnání si stačí pustit dokument z roku 2015). I když si odmyslíme eticky sporné retušování skutečnosti a svalování viny na oběť a její impulzivní chování, zůstane Back to Black zbytečným, ve všech směrech (bohužel vč. hereckého výkonu Marisy Abely) podprůměrným filmem. Hloubku a opravdovost získává jen jednou, během závěrečných titulků, ke kterým Nick Cave procítěně zpívá svou baladu Song for Amy. 40% (16.05.2024)

Slabý, zbytečný film. Fotrovi se dostalo podrbání kulí, o to mu šlo především. Dokument Amy je vynikající, má dostatečnou výpovědní hodnotu, charisma, švih, tahle karnevalová karaoke, mizerně pojatá, zrežírovaná i zahraná je ztrátou času. Oslovili mě jen se seznamovací scénou u baru s kulečníkem, jinak opruz. (22.06.2024)

Nezaujíma ma do akej miery to je verné skutočným udalostiam. Toto nie je dokument, ale film. A našťastie funkčný film. Aj napriek triviálnej zápletke o alkoholičke, ktorá sa kvôli nešťastnej láske uchlastá na smrť. A popritom stihne vydať pár geniálnych skladieb. Veľkú pochvalu si zaslúži Marisa Abela za perfektné stvárnenie Amy. Napriek tomu, že hrá úbohú nevyrovnanú alkoholičku, tak mi jej bolo ľúto. Hudbe perfektne dopĺňala textami príbeh, takže celkovo to je príjemný dojímavý cajdák. 6/10. (28.07.2024)

kdo by snad čekal vrstevnatý životopis, který se nebude bát kontroverze tak ten bude solidně zklamaný. Back to Black totiž není nic víc než standardní plochý prefabrikát (podobně jako nedávno životopis Boba Marleyho) a pomníček o který by velmi pravděpodobně sama Amy úplně nestála. Už jen to, že je tu její postava zjednodušená do nejzákladnějšího klišé nešťastně zamilované dívky mi přijde dost málo a i když sem s ní neměl dvojdomek tak bych od jejího životopisu čekal víc. Na druhou stranu pokud někdo čeká film jenž je obhajobou a očištěním jejího otce, který je tu vyobrazen jako chápavý a vždy nápomocný, tak ten bude naopak spokojen. Alespoň že ne zrovna známá Marisa Abela tu odvedla dobrý výkon...40% (01.06.2024)