Diktátor

Cekal jsem Chaplinovo masterpiece a srandu k posrani, nedostal jsem ani jedno. Film to neni spatnej, to rozhodne ne, navic Chaplin je v dvojroli perfektni, jako trochu zmatenej holic je to takovej ten klasickej Chaplin, kterej tuhle zakopne, tamhle blbe cumi. Ale teprve kdyz nastoupi jako diktator, zacne si to nalezite uzivat, neustale na nekoho nemecky rve, sice to je ve vysledku furt trochu hovadko, ale prekvapive charismaticky. No a potud by bylo vse v pohode, problem je, ze film neni jen nejaka vymleta groteska, ale normalne mluvenej film, kde se nehraje jen na nejaky jednoduchy forky, ale i na pribeh a tak se casto stava, ze film nejen, ze neni vubec vtipnej, ale zaroven se ani nic moc nedeje. Proste pridat nakej ten for, film zkratit o pul hodky a je to pecka, takle ale jen 4*. (07.10.2010)

Navzdory svému stáří se jedná o vynikající film, který kombinuje prvky (němé) grotesky a válečného dramatu, a co je podstatné, po celou dobu udržuje divákovu pozornost, nenudí a rozhodně se nenechal zubem času nějak výrazně ohlodat. Ve své podstatě bych Diktátora označil za nadčasový snímek a v době, kdy vznikl, byl opravdu velmi důležitým, silným a dokonale satirickým počinem. Chaplinův Hynkel nemá chybu, stejně jako jeho holič, avšak pobaví také Jack Oakie v roli Benzina Napoloniho. Scény, kde se dva diktátoři setkávají, jsou vskutku vtipné a patří k tomu nejlepšímu z celého filmu, ovšem snímek nabízí celou řadu zábavných scén, jež jsou prolnuty dramatičtějšími okamžiky, kde není nouze o napětí. To vše pak směřuje k závěrečnému proslovu, jednomu z nejsugestivnějších a možná i nejemotivnějších v dosavadní kinematografii, při kterém je potřeba vzdát velký hold Charliemu Chaplinovi, neboť bez jeho výtečného podání by nemusel vyznít tak silným a odzbrojujícím způsobem. Diktátor je film, který si zaslouží jasných 5*, neboť skvěle kombinuje žánry, nenudí a má v sobě takové poselství, které by si lidstvo mělo stále připomínat. (31.01.2015)

Na svoji dobu velice důležitý film. Chaplin v tomto filmu vytváří dvě dějové linie. V první představuje diktátora, který nápadně připomíná Hitlera, v druhé židovského obchodníka. Zatímco scény s diktátorem, kdy je Chaplin dechberoucí díky své dokonalé imitace Hitlera, jsou dokonalé, scény z židovské komunity nemají takovou výpovědní sílu. A závěr je trochu moc patetický, ale ve své době přinášel důležité poselství. (30.07.2002)

"Máte rybičky ve stěnách? Jak je krmíte?" "Nijak. Jsou mrtvé." :-) Při mé zálibě v humoru všeho druhu je vlastně zvláštní, že Chaplinovi jsem musel dlouho přicházet na chuť. Cenil jsem si ho vždycky víc jako filmaře, který posunoval hranice filmové řeči rychlejším tempem než většina jeho "vážných" vrstevníků, ale nikdy jsem se mu moc nesmál. Diktátor je výjimka, která nepotvrzuje pravidlo, ale testuje jeho platnost. Mimořádně vtipný film (NEJEN vtipný, samozřejmě). Zvlášť společné scény diktátorů Hynkela a Napoloniho jsou k popukání. A při jeho sledování si uvědomíte, jak silný vliv měl na jiné komedie a komiky. Při určitých scénách si vzpomenete na filmy jako Císařův pekař, Myš, která řvala, Banáni, Pošetilost mocných a podobně. 100% (13.06.2006)

Bylo by to tak trochu nošení dříví do lesa, kdybych mluvil v souvislosti s Diktátorem o obdivuhodném (a hlavně obdivuhodně plynulém) přechodu mezi komedií a tragédií, či o (nádherném) závěrečném proslovu (kde mimochodem končí komičnost i tradičnost, vlastně zde již nejsme ve filmovém narativu, Chaplinova dvojrole se překrývá a mizí jak židovský holič, tak diktátor, zůstává pouze skutečný Chaplin, naléhavě apelující na dobrotu lidstva). Chci se proto raději věnovat spíše dílčímu, ale velmi zásadnímu Chaplinovu pojetí hlavního „záporáka“. Všimněte si, že v umění jako takovém je zlo nejčastěji zobrazováno dvěma způsoby. Charaktery, jež jsou zkažené až do morku kostí, mohou být na jednu stranu cool (Ledgerův Joker, Oldmanův zkorumpovaný polda v Leonovi, či třeba Goethův Mefistofeles). Nebo mohou být na druhé straně groteskní (démoni v Danteho Božské komedii, či právě Hynkel v Diktátorovi). Obě tyto tradice mají samozřejmě své opodstatnění. Zlo je pro člověka v určitém ohledu atraktivní, zakázané ovoce se zdá být nejsladší a krom toho – každý z nás má své vlastní „démony“, kteří vypadají lépe pod maskou síly, než jako slabiny. To bychom měli první tvůrčí postup, zlo svůdné. Nicméně ani druhá umělecká cesta není k zahození, dokonce se zdá být v některých případech mnohem vhodnější, než první. Chaplin chtěl na Hynkelovi především poukázat na ordinérnost Hitlera, chtěl mu odebrat jeho „auru božskosti“, kterou se v době vzniku filmu holedbal. Proto ta grotesknost, s kterou Hynkel všechno kazí, proto ta absurdnost jeho výroků, jeho věčná nešikovnost. Diktátor ztrácí svou moc v momentě, kdy je (možná paradoxně) odkryta jeho lidskost. Protože v té chvíli už není žádný důvod k němu vzhlížet, jeho snaha o ovládnutí světa se stává přinejmenším směšnou a zlo ztrácí (v symbolické rovině) jakoukoliv moc nad druhými. (17.07.2016)