Dnes v jednom domě

Při sledování tohoto seriálu se nabízí srovnání se současným seriálem Ulice, protože řada ulic je u nás právem nazývána panelák naležato. A v procentuálním diváckém hodnocení 48 : 23 to pro starý seriál nevypadá vůbec špatně. Soužití různých rodin v jednom domě či ulici bylo tehdy takové, jaká byla doba. Těžko by se v tehdejších podmínkách natáčel seriál typu Dallas, nebo jiný o životě celebrit, protože žádné nebyly. Hraje zde řada kvalitních herců a to i v malých rolích. Z druhé strany je pravda, že jejich příběhy jsou pro dnešní diváky příliš obyčejné, všední, málo dramatické a mnohdy těžko pochopitelné. Kdo tu dobu prožil, tak ví, že to žádný Dallas nebyl. Zato má jen 9 dílů, proto je před nekonečným seriálem Ulice ve výhodě, že pamětnického diváka jako jsem já, nestačí unudit. (05.07.2013)

Krásně napsané příběhy obyčejných lidí z "domu bez dějin a paměti". Nevím proč mě zatím tenhle seriál nějak míjel. Asi proto, že jsem se bránil srovnání s mým velmi oblíbeným seriálem Byl jednou jeden dům. Nebo možná proto, že jsem měl zejména dříve k životu k paneláku podobně skeptický postoj jako postava Petrboka s podání famózního Martina Růžka. Jeho soukromé "válce" s osudem (stěhování z Malé strany) jsem přitom strašně moc rozuměl, protože sám jsem (ač jako mladík) zažil stěhování z kouzelného prostředí na Vinohradech do "pixly" na severozápadním městě. Po víc jak 20 letech mi už asi nevadí, že ty zdejší paneláky nejsou "baroko", ono totiž hezky se asi dá žít všude. Když se sejdou lidi. V tomto seriálu se tedy těch "krásných" lidí (herců) sešlo požehnaně. Skoro každá výraznější postava seriálu (počínaje zmiňovaným Růžkem s Medřickou či Rosůlkovou přes tehdejší střední generaci jako Menšík, Vínklář až po mladý pár Maciuchová s Postráneckým) by si zasloužila samostatný komentář. Mě ale asi nejvíce zaujala naprosto geniální dvojice Kolářová s Hanzíkem, jejichž vzájemné namlouvání je úžasně vtipné (viz třeba hláška Hanzlíka "Se na mě díváš jako na Pinocheta") a jiskrné. A pak postava věčného gentlemana Jiřího Adamíry, když se s neuvěřitelnou noblesou vypořádává s nevěrou své ženy a pronáší u toho velká moudra ("pravda může být někdy k ničemu, nikomu nepomáhá a jenom ubližuje"). Vůbec v tomhle směru seriál v sobě nezapře rukopis obou scénáristů (Otčenášek, Daněk). Samozřejmě, že se zde objeví trocha toho "dobového balastu" (domovní důvěrník, soudruhování na schůzky, kde se řeší nesplnění plánu nebo dialogy Postráneckého s Větrovcem o tom, nakolik je v socialisté společnosti potřeba pokrok). Ale nemohu si pomoct na svou dobu je ten seriál výborný a dnešní produkce mu nesahá ani po kotníky. Proto mě rozčiluje to slabé zdejší hodnocení (49%). Dokonce jsem kvůli tomu přemýšlel dát i plný počet... Ale přišlo mi to nefér vůči tomu prvnímu (již zmiňovanému) společnému počinu Otčenášek, Daněk, který přeci jen hodnotím o trošku víc. Ale jen o trošku. (12.05.2020)

Na úspěch dodnes oblíbeného seriálu Byl jednou jeden dům se tvůrci na sklonku sedmdesátých let snažili navázat románem pro televizní obrazovku, který spojoval osudy obyvatel jednoho paneláku. Dopadlo to nad očekávání bídně. Zatímco příběhy ze života žižkovského činžáku se mohou pyšnit svižnými, vtipnými dialogy i dobře napsanými postavami, toto zašlé, fádní dílko se utápí v toporných promluvách a zoufale nezajímavých a rozvláčných zápletkách. Pro autory nebyl problém postavit jeden díl s regulérní celovečerní stopáží na problému, zda hrdý a za všech okolností čestný dělník Krejza (Postránecký) má veřejně na schůzi projevit svůj názor. Všichni ho od toho zrazují, manželka (Maciuchová) ho zapřísahá, pozve si na něj dokonce svého tatíka alkoholika, ale Krejza nedbá a svůj názor nakonec ventiluje. V obskurním panoramatu se našlo místo i pro citové výlevy Slávka Kefurta (Hanzlík), který postupně navazuje vztah s dcerou domovního důvěrníka Klimta (Somr) a zároveň kolegyní z práce – oba pracují na výstavbě metra – Evou (Kolářová v absurdně obrovských brýlích). Ovšem ona je uvědomělá svazačka a on pochybný element. Památná byla i jedna z dějových linií, která se zabývala fenoménem televizních soutěží. Sečtělý popelář Pilich (Menšík) byl natolik erudovaným odborníkem v oblasti divadla, že v zábavném pořadu Deset stupňů ke zlaté nekompromisně drtil své soupeře. Když mu ale začala nenadálá sláva komplikovat život, hrdinsky ze soutěže ku zděšení manželky, dětí a sousedů odstoupil. Vida, jak vysokým morálním kreditem se pyšnil obyčejný pracující. Není tedy divu, že nemotorný a nudný seriál nejenže nedosáhl obliby svého "předchůdce", ale nebýt nedávné reprízy na TV Prima, asi by si na něj nevzpomněli ani ti, kteří v něm účinkovali. (09.11.2008)

Znovu platí, že staří čeští herci dávali maximum svého umění i do sebevětších blbostí, takže i tady můžeme zaznamenat krásné etudy v podání Dany Medřické nebo Vlastimila Brodského. V některých momentech i celkem vtipné hlášky (Josef Somr: „No podívejte, já vim, že moje dcera není žádná Afrodita, konečně je po matce, že… ale figuru… ne?... figuru má pěknou, ne?“). V sedmém díle ovšem s totálně úchylnou účastí Vladimíra Menšíka v jakési socialistické televizní soutěži. Jako celek bezzubá sídlištní nuda, v níž ani oblíbené spojení Kolářová-Hanzlík nefunguje. Zbytečný seriál a z dnešního pohledu zapomenutíhodný. (10.08.2012)

Segrestor přesně vystihl mé pocity. Škoda dobrých herců co museli hrát v takových odporných agitkách. Odpad nezaslouží jejich výkony, ale ten podprahový účel téhle manipulativní rádoby "pohodovky". (celá, v poslední době nasládlá atmosféra přívětívého retra a omílání normalizačních seriálů, mi začíná lézt krkem...) (03.03.2014)