Marthos

Jiřina Jirásková náležela k nejvýraznějším tvářím pražského vinohradského divadla a přehlídka rolí, které na zdejší scéně za bezmála šedesát let vytvořila je úctyhodná co do počtu i co do významu. Nejen o tom, ale také o podstatě a smyslu herectví v širším slova smyslu hovoří nezapomenutelná představitelka sarkastických intelektuálek s pověstným nadhledem i smyslem pro humor, ohlížejíc se přitom za sebou s patřičným odstupem.

Čechovův les mrtvých duší našel svého ideálního vypravěče v navýsost moderním režijním pojetí Ivana Rajmonta. Nervní, prudce vzrušivá atmosféra, která prostupuje venkovské letní sídlo Serebrjakových se v jeho inscenaci dokonale snoubí se stejně nepokojnými charaktery jednotlivých postav toužících se vymanit z bludného kruhu citové závislosti a životní letargie. Rajmont záměrně staví do popředí obnažená nitra nešťastných lidí, kteří před sebou navzájem prchají a zase se sbližují, jako motýlci třepetavě se vznášející na jednom místě. Vznikl tím neobyčejně působivý, plastický obraz, který, navzdory tomu, že se vlastně v tomto případě jedná už "jen" o záznam dávného jevištního okamžiku, vystupuje jaksi nad rámec předepsaných kulis a stává se nadčasovou apoteózou vykořeněnosti a lidského utrpení. Nutno dodat, že Rajmont měl nebývale šťastnou ruku už při výběru hereckých interpretů. Miroslav Donutil, tehdy ještě prost všech nežádoucích manýr, kterými se později sám sesadil z piedestalu Národního divadla, tady podává jeden ze svých nejlepších výkonů, jeho Váňa je skrz na skrz zcyničtělý alkoholik, člověk, který ví, že prohrál svůj život a nedokáže se této pravdě podívat zpříma do očí. Eva Salzmannová vystihla Jeleninu citovou rozervanost v mimořádně přiléhavých ženských finesách, jako znuděnou provinční krasavici, pod jejímiž sukněmi vře touha po lásce a vášni, tolik kontrastující se Soninou cudnou starosvětskostí v podání Zuzany Bydžovské. Neméně skvělí jsou všichni ostatní – Adamíra jako starý profesor, vyprázdněný filozof, jehož aureola dávno pozbyla někdejší úcty a vážnosti, stařec schoulený sám do sebe, Poloczek, Skořepová i Božena Böhmová v roli staré chůvy. A samozřejmě nedostižný Švehlík jako Astrov, skeptik s drsným zevnějškem, ale něžnou duší a vírou v hodnoty, jež se nemění. Silné, mrazivé, pravdivé. A takové má opravdu dobré divadlo být. 

Okno do života českých dezinformátorů, lidí hloupých, zlých a nenávistných. Škoda, že se reportáž později stáčí trochu jiným směrem, k zcizujícím záběrům z interních brífingů redaktorů týdeníku Respekt a ze soukromí Ivany Svobodové.

Lída Engelová je opravdová dáma českého divadla – vzdělaná, kultivovaná, neuvěřitelně bystrá, s jemným smyslem pro suchý britský humor. Zároveň je coby režisérka náročná a pečlivá, ale také přemýšlivá i empatická. Nezbývá než poděkovat za tuto vzácnou příležitost nahlédnout do jejího soukromého i profesního života.

Psychologický exkurz do rozbolavělého a zrazeného nitra člověka, jehož duši pohltila nenávist. Antonín Moskalyk tento dramatický konflikt zasadil do uchvacujících exteriérů slovenského pohoří a díky tomu všechna zde vyřčená slova nepostrádají autentičnost a důležitost. 

Jak snadné je zničit jeden lidský život... Otevřená reflexe doby temna, tedy první poloviny padesátých let, odzbrojuje především přiznanou mírou páchaných zločinů na nevinných obětech veřejného mínění semletých kolektivní ideologií, vyhaslých duší, jež pozbyli své cti. Režisér Vladimír Čech si (patrně) posypal hlavu popelem a natočil výrazně kritický film, který obnažuje realitu doby v širších historických i morálních souvislostech a díky tomu vznikla pronikavá generační výpověď o manipulaci a ztrátě nevinnosti. Excelentní Peterka, autentická Kubešová a v menší roli bývalého holiče se blýskne Oldřich Nový.

Nečekaně sama. Mimořádně silný film. Intimní a lidský. Láska, radost, strach i smrt. A také dotírající surová realita, která nebere ohled na nikoho a na nic. Vynikající Pavla Beretová v hlavní roli si svého Českého lva bezesporu zaslouží.

Oblouk životní a umělecké pouti jednoho z nejslavnějších českých operních pěvců Beno Blachuta (1913 – 1985). Jeho výjimečný, lahodně znějící tenorový hlas, ušlechtilý zevnějšek i vrozená píle jej přímo předurčovaly k velkolepé kariéře nejen na domácích scénách, ale především v zahraničí, odkud od konce čtyřicátých let pravidelně docházely nabídky. Žel, doba talentům nepřála. Přesto se jméno Beno Blachuta nesmazatelně zapsalo do dějin české operní hudby a dodnes představuje pro mnohé pěvce nedostižný vzor.

Milada Šubrtová (1924 – 2011) náležela k nejvýraznějším sopranistkám poválečné opery, sklízela mimořádné úspěchy doma i v zahraničí, byla obdivována několika generacemi vděčných posluchačů. Tento navýsost skromný televizní medailon nenápadně a jaksi zpovzdálí nahlíží do soukromí a zároveň v několika inscenovaných výstupech zaznamenává její fenomenální hlas, výjimečný svým tříoktávovým rozsahem. Nutno dodat, že Šubrtová nebyla jen Dvořákovou Rusalkou, stejně přesvědčivá je i jako rozmarná kurtizána Violetta ve Verdiho La traviatě, kterou do svého repertoáru de facto převzala po své předchůdkyni, pěvkyni Marii Tauberové.

Zahradníkův boj s větrnými mlýny. Brilantní Kaiser modeluje svého tragikomického hrdinu vzdorujícího s buldočí vytrvalostí nepřízni osudu vzácně úsporným, ryze nonverbálním způsobem a podvědomě staví tuto čapkovskou figuru na pomyslný piedestal své dosavadní umělecké činnosti. Zdá se, že Havelkova filmová tvorba stoupá strmě vzhůru. Zahradník to jen potvrzuje.