Obsahy(1)
V úvodním semináři se seznámíme s Cimrmanovou pedagogickou šesterkou. Dozvíme se například, co je to pomněnka a nezapomněnka, co znamená trestání učitele učitelem nebo jak vypadalo mimoslovní dorozumívání, které Cimrman zavedl při výuce. Názorně je při recitaci poezie převedena i „zásada oživlého dřeva“ a nechybí praktické ověření fyzikálních zásad – kupříkladu, že světlo je rychlejší zvuku. Cimrman zabrousil i do filozofie, když popsal teorii poznání: vycházíme-li totiž z jeho premisy, že „omyl je přesný“, pak na konci procesu je „poznání, že nevíme sice nic, ale zase to víme správně“. Divadelní hra Vyšetřování ztráty třídní knihy, která následuje, začíná nabádáním pana učitele, „přihlašte se“, neboť „chlapci, my tu třídní knihu hledáme již sedmý rok!“ a k tomuto konstatování není co dodat ani po příchodu ředitele či školního inspektora. Bavte se tedy s námi při sledování Cimrmanovy zábavné sondy do rakouskouherského školství… (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (282)
Seminář, ač zábavný, zdál se mi tentokrát spíše než inteligentní, blíže situačnímu humoru. Jako kdyby si předešlý Akt pro rok 1967, kdy obě tyto první cimrmanovské hry vznikly, utrhl téměř všechno pro sebe. Jedinou vyjímkou je Smoljakova část o filozofii. "The ping pong with the words." (...) "Podle Cimrmana je na konci poznávacího procesu omyl zcela vyvrácen. A my nevíme nic." Ačkoliv se cimr-filozofii smějeme a víme, jak je DJC koncipováno a z čeho si dělá legraci, svým způsobem k nám Ladislav Smoljak v těchto částech možná mluví vážně. Během jeho výkladu Bohlen vs Cimrman: "... abychom na konci stanuli před tváří všehomíra s hlavou jasnou a prázdnou." To je prakticky buddhismus, velmi inteligentní způsob, jak nazírat na Svět. "V procesu poznání se blížíme k místu, kde věc není. Nedostáváme se k jádru věci, nýbrž šlápneme do prázdna. Takže na konci poznávacího procesu sice nevíme nic, ale zato to víme správně." To mi zase trochu nepřímo připomnělo tou inverzí Slavoje Žižka, který má v oblibě (a to rád používám) metodu třetí pilulky pro Nea v Matrixu. Chodíme doleva nebo doprava. Ale co třetí možnost? Co když je špatně celá cesta a ne jen naše možnosti, které z ní vyplívají a které zvolíme? "Ale teď už se opravdu žerty stranou. Už mě to na mou duši žádná legrace." Vedle Frištenského je role ředitele nejtrefnější rolí Ladislava Smoljaka, evidentně v tom chodil. A ta psí hierarchie ve školním systému, nebo obecně v jakékoliv formě systému, je taky pravdivá a úsměvná. Ale ve výsledku je to jedna ze slabších a nudnějších her. Bez Smoljaka prakticky o ničem. ____ 74% (1967) ()
Geniální absurdní hra o tom, jak se vždy uplatňovala moc v českých zemích. Mocenský systém jen málokdy sáhnul k otevřené brutalitě, a ve škole, kde učil děti být občany, se to též projevovalo. Naopak poddaní věděli, narozdíl od poddaných ruského cara nebo pruského krále, že mají co ztratit, a to s revoltou většinou nepřeháněli. Schování třídní knihy je kousek podobného druhu, jako když nechal v roce 1871 staročech Skrejšovský natisknout císařský reskript o odmítnutí fundamentálek na „tenký a velmi jemný papír“. Učitelský sbor, kombinující pochlebování a výhrůžky, naopak připomíná Vídeň, ale později stejně dobře Prahu (pokud se zrovna nebavíme o 50. letech 20. století). Způsob, jakým se zkrachovalí pegagové pokoušejí uplatňovat exaktní systém školské hierarchie a byrokracie, je krásná ukázka toho, co se stane, když smícháte německou preciznost a slovanský fatalismus a nihilismus. ()
Úvodní, lehce sebeironická persifláž vzdělávacího semináře svým košatým humorem, reagujícím na nejrozmanitější podněty pedagogického (mikro)světa (nejen) devatenáctého století mě oslovila podstatně více než následující divadelní hra. Ta víceméně exploatuje principy absurdního divadla, ale přes jistou jazykovou bravuru v dílčích sekvencích (především v té úvodní) zůstává na povrchu a záhy také ztrácí dech. Opakováním se tematizované zevšednělé šílenství nestupňuje, ale trivializuje a začíná nudit. - Otázkou zůstává, do jaké míry hra čerpá z vlastní zkušenosti svých tvůrců. O nadčasovosti všemožných výchovných úskalí ovšem svědčí řada starších svědectví, především slavná slova Otokara Březiny: „Učitelství je těžký, robotný úřad, vysilující duši, ochromující fantazii, pijící sílu z organismu, děti přicházející do školy jsou zlé, svéhlavé, bludně vychované bytosti, rafinované, zlomyslné, zhýčkané, zbloudilé, instinktivně nepřátelské a ve velkém procentu úžasně neschopné, vracím se po pěti hodinách vyučování fyzicky i duševně vysílen, disgustován, umrtven, zatemněn, tupý, mdlý a sešlý. Pouze noc jest vyhrazena mé duševní práci a i tu nedostavuje se vždy dispozice, vystřebaná celodenním rozechvíváním nervového systému a stálým krvácením intelektuálním“. ()
Vymyšlení imaginární idylické postavy českých dějin, která úspěšně fušovala do všech možných věd je výborný tah na branku, co se námětu pro divadlo týče. Cimrman je pan nejdokonalejší teoretik, který však převádí své poznatky do praxe značně komicky a už ona rádoby "suchá" přednáška o jeho výsostné postavě je dobrý materiál pro pobavení, v tomto případě snad i víc než divadelní hra samotná. Ne, že by se jednalo o hru nedotaženou, ale nemohu skrýt jisté zklamání... Její tři části jsou si až příliš podobné a závěr vyloženě neuspokojivý. Svěrák jako pes - to už nemá úroveň, ani jasnou pointu, takže tentokrát trochu přísnějí - 7/10 ()
Pokud jde o Cimrmanovské semináře obecně, jsem jimi, snad s výjimkou Posla z Liptákova, poněkud znuděný. Zde chválím teorii pravdy a omylu plus způsob lekání žactva, zbytek spíš průměr. Pokud jde o hru, pak, ačkoliv oceňuji onu nadčasovou satyru resortu školství, na rozdíl od většiny hodnotitelů si mě tento opus získal zcela jinou okolností, a sice komediálním mistrovstvím Miloně Čepelky. Díky němu je Třídní kniha mezi ostatními cimrmanovskými hrami naprosto ojedinělými počinem. To, co tam na závěr předvede je naprosto nečekaná bizarní úchylárna, která nemá obdoby ani v rámci tohoto ujetého divadelního spolku. Pokud jde o mimiku, je Čepelka v rámci souboru jednoznačná jednička. 70% ()
Galerie (7)
Zajímavosti (14)
- Seminář, kdy se Zdeněk Svěrák zmíní o konferenci „Dědicové Komenského“, je vytvořen na motivy semináře ze hry „Domácí Zabijačka“. Vidět ji můžeme na záznamu výročního představení k 30 letům Divadla Járy Cimrmana. (mnaucz)
- Zdeněk Svěrák vzpomíná, že se jednou stalo, že mu na jeviště přinesli třídní knihu, kterou ve hře hledá. „Nevěděl jsem, co dělat. Nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem řekl: ‚To není ona. To jsou blbé vtipy,‘ a jelo se dál. No a nakonec jsem se rozhodl, že když někdo přinese třídní knihu, tak řeknu: ‚Děkuji tomuto poctivci, můžete jít domů,‘ a zavře se opona.“ (mnaucz)
- Jedná se o jediné představení z repertoáru Divadla Járy Cimrmana, ve kterém nikdy nehrál Petr Brukner. V představení 30 let Divadla Járy Cimrmana (1997) přednesl Petr Brukner přednášku zásady Posilování nenávisti k potkanům, která byla později v představení nahrazena zásadou oživlá dřeva. (TomasSlach)
Reklama