Sametová extáze

Nejde tu iba o glam rock, ide hlavne o komunitu, ktorú jedinec potrebuje aby prežil. Či už je tento druh socializácie súčasťou pózy alebo vnútorného presvedčenia nakoniec vôbec nezáleží, pretože takmer každý sa chce vyjadrovať podľa toho, ako sa v danej životnej etape zrovna cíti a vo veľa prípadoch, každý chce niekam patriť. Za cieľovku tejto "dekadentnej vernisáže" sa nepovažujem, ale skúsenosť s "Velvet Goldmine" by som označil za cennú a proste velvet. (05.09.2009)

Vypoved hedne doby. Zpusob vypraveni v teatralnich, muzikalove stylizovanych scenach prekryvanych fantazijnimi prvky. Odkazy na Oscara Wilda a reinkarnaci jednotlivych postav.Ukazuje,  jak  novinar Arthur Stuart ted uz mrtvy a reinkarnovany vnima glam rock skrz svoji minulost s nostalgii.Ve filmu jsou realie zivota postav- postava Biana Sladea inspirovans alteregem Davida Bowieho- Ziggy Stardzsten.Curt Wild pripomina nekoho mezi Lou Reedem a  Iggy Popem. (06.05.2022)

Z Glam rocku a módy sedemdesiatok sa mi robia... ani neviem čo na tele, preto som prekvapený, nakoľko ma chytili takmer všetky piesne, ktoré odzneli v Haynesovom filme. Spoločne so scenáristickým kolegom ho vystaval ako Občana Kanea a myslím, že to bol dobrý nápad a dramaturgia funguje. Slade je tajomná postava, o ktorej sa nedozvieme úplne všetko, ale asi väčšine divákov bude aspoň do určitej miery sympatická. Je to ale aj tak najmä o hudbe a kostýmoch a samozrejme o mladých hviezdach a príjemným bonusom je Brian Molko v menšej úlohe. Trochu to môže pripomenúť Singles, z poslednej doby zase Rocketmana. (07.12.2023)

"Občan Kane" glamrocku, ale právě tím také zásadně odlišný od kanonického veledíla. Orson Welles nás nutil dojímat se nad odhalením, že i zbohatlický magnát má také srdce a teskní po ztracené nevinnosti. Jeho film se celý točil kolem titulní postavy, přičemž všechny ostatní figury tu slouží jen coby vehikly k přidávání dalších vrstev jejího portrétu (do čehož také zapadá, že reportér tu zůstává zcela anonymní, protože nemá ke Kaneovi vůbec žádný vztah). Todd Haynes za užití podobné vyprávěcí struktury flashbacků motivovaných reportážním zadáním a rámované ozvěnami klíčového okamžiku (byť ne nutně totožného v čase a místě, ale rozhodně významem) vypráví mnohem opojnější, fantastičtější, rozmáchlejší a především osobnější a hlubší příběh. Příznačně svému vzoru v Davidovi Bowiem a jeho Ziggy Stardust personě vypráví "Sametová extáze" o všech ostatních a o vlivu hvězdy na svou dobu, své okolí a hlavně na konkrétní lidi, kteří ji milovali a jejím prostřednictvím objevili sami sebe. Nakonec se ukazuje, že tím nejlepším, co Haynese potkalo, bylo odmítnutí Bowieho licencovat produkci své písně a personu Ziggyho. Namísto životopisu svázaného schvalováním vnějších autorit mohl dát absolutní průchod tvůrčí licenci a otisknout na plátno nikoli konkrétní osobnost, ale dojem z ní.  Těžiště se tak z biografických údajů a pečlivě střežené image přenáší na významy, nálady, emoce a vjemy. Impresivní koláž pak vypráví nejen ústy postav ale především jejich těly, kostýmy i výpravou, z nichž se stávají vrcholně expresivní a ohromně uhrančivé nástroje diváckého okouzlení. A když se to ještě spojí s hudbou, ať už jako podkresem, koncertní performancí nebo videoklipem, přichází ona titulní extáze (obzvláště u Ballad of Maxwell Demon, ale zdaleka ne jen u ní). Haynes vytvořil dokonalou filmovou fantazii jedné hudební dekády (ale i s ozvěnami dvou dekád kolem ní) a její klíčové hvězdy, ale i hudebního průmyslu, společnosti a queernes, respektive jejího předvádění a performování. Ale při tom vypráví také velkolepý příběh hledání sebe sama, které je jako v každé jiné době nelehké, byť tehdy díky jednomu mimozemšťanovi bylo o něco zjevnější a snáze pomáhalo najít spřízněné duše. Vedle těchto velkých i malých příběhů "Sametová extáze" zůstává také velkolepou ódou na jednu jedinou noc, kdy prší třpytky a která je kulminací všeho kolem ní. Haynesovo rozkošně uhrančivé i krásně intimní veledílo se nakonec samo stává ekvivalentem staré brože Oscara Wilda - otiskem něčeho velkého i osobního, spřízněným dotykem, a darem, který spojuje všechny, kteří si jej předávají. (15.09.2023)

Výstredné indivíduá zabudnutého obdobia sú dominantou príbehu Zamatovej extázy. Ohromná porcia feelingu za zvukov skvelej hudby doslova nabudí diváka zradikalizovať, respektíve zvýrazniť svoj štýl, vyraziť do ulíc a s pózerským výrazom mať ťažko na háku. Tie pocity sú za päť hviezd! Avšak v druhej polovici filmu dochádza dych a väčší priestor nevhodne obsadenému Baleovi tomu tiež nepomáha, azda preto nejdem s hodnotením o stupienok vyššie. (07.04.2015)