Sametová extáze

veľmi zaujímavá atmosféra a podľa mňa sociologicky presný ponor do jedného z najpodivnejších žánrov a období v histórii hudby, veľmi trefné a pozoruhodné analógie (úvod s ufom a oscarom wildeom) a kvalitné herecké výkony mcgregora a meyersa - ale scenár akoby sa snažil mystifikovať a mysticizovať nejaké väčšie posolstvá s nie príliš jasným výsledkom a cast balea bol úplne mimo - nehovoriac, že aj tá postava samotná akoby nebola úplne správne pochopená/uchopená. (12.02.2011)

Sametová extáze je těžce geniální. Playboyové Jonathan Rhys-Meyers a Ewan McGregor se před třinácti lety neskutečným způsobem odvázali (Christian Bale hraje tradičně druhé - nebo lépe řečeno třetí - housle) a předvedli výkony srovnatelné snad jen s Kilmerovým Jimem Morrissonem z The Doors. Skvělá kamera a především neoposlouchatelný glamrockový soundtrack, který z velké části nazpívali oba zmínění herci. Kdo to neviděl na velkém plátně, přišel o hodně. Žeru to! (10.11.2011)

Stejně jako glamrocková éra britpopu 70.let, nastoupivší po vystřízlivění z ideálů květinových dětí, byla cesta nikam, tak i tento film se mlátí od ničeho k ničemu. Drží ho nad vodou jen ta hudební čísla, kde lze nasát atmosféru glamrocku, se vším jeho třpytivým pozlátkem a všeprorůstající dekadencí, s vysokými botami, těsnými přiléhavými kostýmy a barevnými trvalými, hudební éry, z jejíhož vizuálna čerpal Freddie Mercury v raných dobách, či David Bowie. A propós ten a jeho vymyšlené alter-ego Ziggy Stardust tu má styčný bod s hlavní postavou filmu - Brianem Sladeem - v celkem přesvědčivém podání Rhys-Meyerse, zatímco McGregor, vystrkujíc během vystoupení na diváky přirození, tu svými excesy a divokostí nápadně připomíná enfant terrible rockové scény Iggyho Popa a ač překvapivě nemá ve filmu mnoho hereckého prostoru, svých pár výstupů též zužitkoval vydatně. V hlavní dějové linii ale film nefunguje. Novinářské pátrání Christiana Balea, jehož překvapivě mdlý projev spočívá pouze ve fascinovaném zírání na své idoly, je nudné, spolu s až snovými scénami nedrží pohromadě a do toho se tvůrce filmu snaží sdělovat pochybné myšlenky ("Image muže je jeho životem."). S tímhle filmem se to má jako s glamrockem - zajímavý, ale hodně brzy se okouká. (05.02.2006)

Na Velvet Goldmine jsem se dlouho těšil, a o to víc mě překvapilo, jaká je to slabota. Ten film neni moc dobře vymyšlenej, je děsně natočenej, a herci v hlavních rolích hrajou fakt mizerně (s výjimkou Jonathana Rhyse Meyerse), hudba neni dost dobrá na to, aby pomohla někomu vytvořit představu o hudbě, který chce vzdávat poctu. Když Ewan McGregor zkouší řádit na pódiu po vzoru Iggy Popa, je v detailech přesnej, ale Popově divokosti se nedokáže ani přiblížit. Taky když zpívá Gimme Danger, ten propastnej rozdíl mezi ním a předlohou tluče do očí i uší. Pozitivum tohohle filmu je nakonec právě v tom, že si fanoušek glam rocku, Bowieho, Popa, T-Rex a dalších legend může užívat nejrůznější detaily, narážky na dobu, stylizovaný obaly desek po vzoru legendárních alb zmiňovanejch stars... Taky účesy, oblečení, kulisy, všechno je dost vymakaný. A účast Briana Molka a Steva Hewita z Placebo je podařená a pozoruhodná, stejně jako jména interpretů, který hrajou ty filmový songy... Škoda, že režisér a scénárista byli takoví břídilové. (09.07.2007)

HUdba mi nevadí, Ewan McGregor je ve své "homosexuální" reminiscenci na Iggyho Popa velmi uvěřitelný, a celková stavba je natolik inspirována Občanem Kanem, že prakticky kopíruje jeho vypravěcí linku (otázka však, jedná-li se o klad) ... Klipové barvy jsou všudypřítomné, ale že by děj nějak značně utíkal se říct nedá... Poslední půlhodinky by přece měla gradovat a ne nastavovat, či se snad mýlím? Ovšem hudba je vynikající, jen co je pravda:) (11.09.2005)