Umírání

Stručně uchopit a popsat celý tříhodinový film je nemožné. Samotná délka může být pro spoustu diváků rozhodujícím faktorem, jestli se na film vydat. A přiznám, že když jsem se po subjektivních dvou hodinách podíval na hodinky a zjistil, že uběhla teprve hodina, dost jsem se vyděsil, jestli film vůbec zvládnu celý. Nicméně po této umíraci hodině přišel střih, jiné postavy, jiná kapitola, která by se dala popsat jako komplikované rodinné osudy. A tohle bylo najednou zajímavé, poutavé, že za subjektivní hodinu uběhlo filmu 90 minut. Pak tedy přišel konec, opět trochu tahlejší, a hlavně kdy se divák začne ptát, jaký byl smysl toho všeho a zda autor nemířil ve svých ambicich o definitivním filmu příliš vysoko. Za mě polovina filmu 2*, polovina 4*, ve výsledku aritmetický průměr. (29.06.2024)

Velice empaticky a lidsky natočené drama. Tři hodiny uběhly jako nic. Matthias Glasner dává všem postavám vlastní prostor a nikam nespěchá. Umírání je rozděleno na 5 částí, které vždy popisují úhel příběhu z jedné z postav (ale ne ve stylu Rashomona). Přišlo mi zajímavé, že každá část reflektovala (nejen narativně) vztahy mezi protagonisty. Třeba třetí část filmu se (téměř) úplně odklání od narativu, který tam byl do té doby, ale tím, že už tušíme, o koho se jedná, tak sice třetí část nerozvíjí "hlavní linku příběhu", ale celkový narativ filmu. Jsem přesvědčen, že tenhle film by šlo velice detailně analyzovat, ale vzhledem k délce jsem rozhodně vše nepochytil. Ač postavy ve filmu mají určitý "komplex chladnosti", ke konci se ukazuje, že tato chladnost je formou pochopení. Jako jediný nedostatek (dá-li se to tak nazvat) považuji to, že emocionální vrchol filmu pro mě nastal už v první třetině a konec už nebyl tak katarzní. (05.07.2024)

Skvěle natočený, mistrovsky napsaný a precizně zahraný rekviem za skomírající rodinné vazby o pěti kapitolách a epilogu, v němž komplexní postavy řeší netriviálním způsobem vzájemné vztahy a komplikované problémy spojené s prací, nemocemi, opatrováním dětí a různými formami umírání ve vší složitosti, kterou s sebou život přináší. Sofistikovaně vystavěné vyprávění s každou další kapitolou mění perspektivu, rozšiřuje kontext celé situace a dodatečně obohacuje dřívější dění o nové detaily a významy. Bravurní dílo o klíčových vlivech na formování osobnosti, o různých podobách zpracovávání duševních strastí, ale také o empatii a vzájemném pochopení. Spousta scén hodných zapamatování včetně několika hudebních, bravo. (06.07.2024)

„Dobro není, přesto je ho potřeba.“ Matthias Glasner natočil monumentální, tříhodinovou fresku jedné současné rodiny, za níž si právem odvezl z Berlína cenu za scénář. Tedy, to ocenění si zaslouží především první polovina, která nekompromisně, přitom však bez přehnané patetičnost vykresluje stárnutí jedné manželské dvojice a jejich komplikovaný vztah se synem, ne úplně úspěšným dirigentem. Z Toniho Erdmanna si Glasner vypůjčuje schopnost rozehrát bizarní, přitom však v realitě hluboce ukotvené situace, tíživost vztahů na sklonku života zase evokuje Hanekeho Lásku. Vrcholným momentem je zkouška orchestru zhruba po hodině stopáže, během níž se daří pomocí hudby a hereckých tváří předat neuvěřitelně mnoho. Ve druhé polovině se však přidává i linka odcizené dcery a ke konci se nejde zbavit dojmu, že vysokým ambicím ohledně různých forem umírání se přece jen nepodařilo dostát. (05.07.2024)

Epický film-život, svého druhu nejzdařilejší od Toniho Erdmanna. Pravý opak sterilně útrpné podívané, jakou bychom dle názvu čekali. Přechod ze vcelku vážného rodinného dramatu do hororové komedie a la Grand Guignol je asi nejlepší scenáristický twist, jaký za poslední roky pamatuju. Svou interpretační bohatost film nijak nepředvádí a i přes tříhodinovou stopáž zůstává divácky přístupný. Takhle si představuju chytrý mainstream. (06.07.2024)