Substance

Čistá filmová radosť a zároveň veľké pecka. No nie pre každého. Viem si predstaviť, že mnoho divákov to nerozdýcha. Intenzívny pulp v artovom balení. Staré formálne aj príbehové postupy vybičované do ad absurdum dotiahnutého mimoriadne chutného gulášu. O príbehu som nevedel nič a bol som v šoku ako si ma to omotalo a v závere vypľulo. Asi polovicu filmu som sledoval s otvorenou hubou a následným priblblým úsmevom. (27.06.2024)

Tady se z řetězu urvalo úplně všechno. Před projekcí jsem ze všech stran slyšel promluvy o tom, že něco takového jsem ještě neviděl. Takovým názorům musím dát plně za pravdu. Formálně jde totiž o jeden z nejodvážnějších a nejvypiplanějších snímků, s jakým jsem se kdy setkal. Obraz se zvukem se v každičkém záběru prolínají v jeden dokonalý vjem, který lascivně brnká na všechny smysly, ať už sledujeme šťavnaté křivky Margaret Qualley nebo chcaní Dennise Quaida. Formálně jde o dokonalé řemeslo a zpočátku se zdá, že se bude potkávat i s vytříbenou obsahovou stránkou.   Megalomanský snímek si totiž bere na paškál podnětné téma stárnutí, opotřebení, ztráty elánu a nezvratnosti postupného uvadání. Tím jde o dílo velmi sympatické a dnešní. Pro zkoumání ústředního motivu si však režisérka vybírá tak extrémní formu, až je to občas těžce za hranou. Tady jde totiž o film, u něhož hodně záleží na tom, kde leží vaše hranice snesitelnosti. I já zpočátku jásal nad pevnou režií či skvostnou kamerou. Postupem času však forma nad obsahem získává absolutní dominanci, až je hlavní téma totálně devalvováno pod nánosy krve, střev, nehtů či obličejů. Zůstává pravdou, že takovýhle film jste pravděpodobně nikdy neviděli. Je nicméně škoda, že tvůrkyně nevěděla, kdy zařadit zpátečku, protože důležité téma i přes jednoduchý scénář mohlo skrze výtečnou formu vydat na výjimečný film. Takhle jde spíš o do sebe zahleděnou onanii, která má za cíl hlavně šokovat bez jakékoliv přidané hodnoty. (12.07.2024)

Šílenej náhul pro lidi se silným žaludkem, jehož ocenění za nejlepší scénář na festivalu v Cannes mě upřímně udivuje. Neskutečná černohumorná hororová satira, která připomíná mix Smrt jí sluší (posedlost mládím a krásou), Sunset Boulevardu (vyhaslá hvězda usiluje o comeback) a body hororů Davida Cronenberga (hlavně Mouchy) a Darrena Aronofskyho (Requiem za sen a Černá labuť). Extrémní prezentace ženské krásy (Margaret Qualley je bohyně!) a současně absolutního tělesného hnusu (masky v topu!). Finále je groteskní krvák jak od Petera Jacksona v dobách Braindead. Je to přepálený a utržený ze řetězu snad v každém směru (včetně délky), takhle zábavná a strhující úchylárna tu ale docela dlouho nebyla. Pro mě asi nejlepší artový brak od Bloku 99. ___ Francouzská režisérka Coralie Fargeat je pro mě po tomhle aktuálně objev roku a jsem sakra zvědav, s čím přijde příště. 90 % (14.07.2024)

Kvůli takovým filmům se vyplatí jezdit do Varů, protože sdílet zážitek z jednoho z nejlepších filmů posledních let s tisícovkou dalších lidí ve Velkém sále je neopakovatelné. Ano, jeden z nejlepších filmů posledních let a letos spolu s Chudáčky (mj. také s Margaret Qualley!) nejlepší. Rozkošné, přepálené, brakové, vtipné, brutální, Requiem for a Dream na steroidech. Snažte se o ději vědět co nejmíň, já nevěděl skoro nic a bylo to ideální. Překvapila Demi Moore, o které jsem čtvrt století neslyšel a ona vypadá pořád k světu (tedy, ze začátku filmu). Comeback par excellence. A z Qualley naopak hvězda bude. Musí. Těším se, až se to dostane do kinodistribuce a půjdou na to nic netušící lidi. O tom filmu se bude ještě hodně mluvit. Škoda, že vzhledem k obsahu to asi nebude oscarový materiál.____(závěr filmu dal vzpomenout na výbornou krátkou, ale intenzivní počítačovou hru INSIDE z roku 2016, kdo neznáte, zkuste) (30.06.2024)

Krátce po zhlédnutí filmu mě napadá mnoho věcí. Nejgeniálnější film, u něhož nejvíc lituju, že jsem ho viděl. Kdybych mohl vrátit čas, vybral bych si z festivalové nabídky jiný film. Zároveň zážitek, na který nezapomenu. Nevím, jaké prášky paní režisérka a zároveň autorka scénáře bere, ale asi je to síla. Odporné, hnusné, zvrácené záběry. V podstatě celá poslední asi třetina filmu je pro mě jako diváka nepolíbeného různými Vetřelci a dalšími obdobnými věcmi vylézajícími zpod kůže něčím, u čeho už jsem uvnitř své hlavy křičel "dost, prosím, už ne". A přesto je tenhle příběh o touze vypadat lépe a mladší zvláštně strhující a dokázal upoutat mou pozornost natolik, že jsem se vůbec nenudil a překvapivě rychle to uteklo. Odhlédnu-li od toho odporného, musím zároveň zmínit velké množství ženské nahoty a především opravdu skvělou práci s kamerou a střihem, kdy jsou nám běžné dialogy a scény servírovány velice neobvykle a často nám přibližují určitý detail hodně zblízka a z nečekaných úhlů. A koneckonců i příběh samotný dává smysl a varuje před touhou po ideále krásy. Jinými slovy je poselství jasné. Mějte rádi sebe a své tělo  a budete šťastní. Tenhle troufám si říct highlight letošního Art Film Festu téměř zaplnil největší festivalový sál a sledovat reakce těch několika stovek diváků bylo taky celkem zajímavé. Určitě zážitek na celý život. A už to nikdy nechci vidět. [30. Art Film Fest Košice] (26.06.2024)