Světla ramp

Osobní zpověď klauna, kde mi sentimentalita brnkala na ty správné struny a já to tomu šašku počmáranýmu zase žral i s navijákem Tím byla neuvěřitelně krásná  Claire Bloom.  Srdcervoucí, uplakané víc než dvě hodiny a přesto budu s chutí pětkovat.  Inu, kouzelník Chaplin. Film, kde fráze miluju tě bolí, kde  má láska jiný význam než pobíhání v květinových lukách nebo spalující vlhkou touhu.  Klišé? To vůbec. Sentiment? Ano, ale na hony vzdálený jakékoliv lacinosti.  Nebojím se říct, že Světla ramp jsou pro lidi se srdcem  a necítím se pro toto jinak laciné prohlášení nijak trapně. Jeden z těch filmů, kdy je člověk prostě a jednoduše rád, že něco podobného viděl, dá se pak pořád věřit v ideály. Pět, Pane klaune. (01.07.2021)

Zuby nehty jsem se bránila Chaplinově nátlaku, ale nakonec musím sklopit hlavu a pokorně uznat, že to moje měřítka na pět hvězdiček splňuje. Nikdy to ale nebude tak nadšených pět hvězdiček, jaké jsem dala Busterovi za jeho nejlepší filmy. U Chaplina pořád cítím jakousi vypočítavost, s jakou se strefuje do diváka, což se mi úplně nelíbí, nicméně Světla ramp obsahují i umělecky hodnotné a zamyšlení hodné pasáže, metafory a já nevim ještě co, že zkrátka a dobře uznale kývám hlavou. (20.01.2010)

Chaplinovo loučení se zvláštním nádechem a jasným sdělením, že tentokrát je to naposled. Mluvené slovo jeho hraní a humoru neubírá a naopak velmi dobře kombinuje prvky němého a mluveného filmu. Občas mi přijde trochu rušivý způsob Chaplinova střihu a dramatizace scén (například když Terry do nekonečna řve I am walkin..), nicméně se jedná o styl doby a je to jen drobný detail, kterého jsem si všiml. Chaplinův nejvyšší standard, ale Zlaté opojení a Kida to nepřekonává. (16.04.2015)

Nádherný film od samého začátku až po úplný závěr. Přestože nejde o poslední Chaplinův snímek, je laděn do poměrně rozlučkové atmosféry a potěší, že jeho postava zmiňuje legendárního tuláka, jenž je ikonickou postavou i po tolika letech. Světla ramp jsou silným příběhem někdejšího slavného komika a mladé baletky toužící zemřít, mezi nimiž se rodí vztah, jenž má z obou stran různou povahu, ale na intenzitě je rovnoměrně silný. Vše je doprovázeno překrásnou Chaplinovou hudbou, která sice v mnohých pasážích připomíná jeho starší melodie, ale ústřední píseň je vskutku jedinečná. Za vyzdvihnutí však stojí také dialogy či monology Calvera, které ač mohou v dnešní době znít jako utopie či patos, tak mají stále patřičnou hloubku a podobně jako v Diktátorovi, tak i zde nutí diváka přemýšlet. Na závěr se skláním před invencí, uměleckým umem a herectvím Charlese Chaplina a s obrovským potěšením dávám jednomu z jeho posledních snímků plný počet hvězdiček. (17.04.2015)

Chaplin se snímkem obstojně vyrovnává s vlastním stárnutím, láskou k až příliš mladé ženě a svojí slávou. Stejně jako stárnoucí komik Calvero, který musí brát podřadné kšefty a proto na nich nechce vystupovat pod svým pravým jménem, muselo přece i Chaplina napadnout, jestli to pořád v sobě ještě má, jestli by dokázal rozesmát publikum, anebo jestli je už jen zavedené slavné jméno, které těží z minulosti. Je to hořký film o pochybnostech a žárlivosti na sebe sama, na mladého Chaplina, který točil jeden film za druhým a publikum se jim smálo, protože se opravdu bavilo. Chaplin ve středním věku, pokud by ztratil své jméno a nikdo by ho nepoznal, byl by pořád hvězdou, nebo by jako Calvero skončil mezi šmírou? Myslím, že by na to pořád měl, protože mnohé dialogy jsou vtipné nebo sarkastické, což u komika, který dlouho odmítal zvuk, dokazuje, že jeho smysl pro humor byl mnohem pestřejší než, že by uměl zazářit jen v grotesce. Snímek ale předělují dlouhá nezáživná baletní vystoupení. (03.01.2017)