Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Krátkometrážní
  • Krimi

Recenze (2 831)

plakát

Kdyby radši hořelo (2022) 

Mno. Nějak se mi nezdá konzistence/nekonzistence v chování a motivaci hlavního hrdiny, celé je to tak trochu moc tlačené a chtěné, aby to na konci do sebe horko těžko všechno zapadlo. Krobot působí příliš inteligentně na tento druh postavy. Ale jinak jsem za tento pokus/počin vlastně ráda, paleček nahoru.

plakát

Zabít Gunthera (2017) 

Jsem tak ráda, že jsem si na konec svého Arnold maratonu nechala zrovna tento film. Samozřejmě je to strašná blbost a jsou tam hluchá místa, ale myslím, že nejde Taranu Killamovi upřít, že do Killing Gunther vložil krev, pot a slzy, a to já zase oceňuji. Kdyby dostal příležitost se v tomhle žánru trochu vypracovat, tak by mohl být zatraceně dobrý. A nebo si jenom splnil svůj sen a srandě je konec a to by bylo taky v pořádku. -"Enhance image."

plakát

Cesta bez návratu (2017) odpad!

K filmům "podle skutečných událostí" jsem vždycky skeptická a často na rozpacích, jak se k nim vůbec stavět, protože jen málokterému se podaří ospravedlnit svou existenci tím, že byl byl opravdu dobrým, samostatným filmem. Většina z nich, Aftermath nevyjímaje, podivným způsobem parazituje na skutečné tragédii a předpokládá, že jenom proto, že se někde někdy něco podobného stalo, má film automaticky "obsah" a "váhu" a takové ty věci. A tady se k tomu ještě přimotává ta nešťastnost v podobě Arnolda. Protože dispečer se může ze všech sil snažit civilně, leč expresivně hrát ve studii dvou zlomených, komplexních duší, ale když je vdovec Arnold, tak cíl filmu prostě nefunguje, protože neexistuje ani ta druhá zlomená, komplexní duše, s kterou by měl dispečer proplést svůj osud. Ani po desítkách let v Hollywoodu a v politice není Arnold schopen vyjádřit komplikovanější emoce než haha happy nebo oh no sad. Když ho režisér obsadí do správné role a využije jeho "parametry" ku svému cíli, tak dokáže být dobrý, ale v této roli doslova podřezává větev pod celým filmem v každé své scéně. Veškerá nuance, která by se měla v nitru jeho postavy vyskytovat, je pryč prostě jenom proto, že Arnold fyzicky není schopen ji vyjádřit. Přičtěmě k tomu i jeho historickou nechuť hrát záporáky, která se jasně odráží v tom, že se film aktivně vyhýbá všemu, co by na jeho postavě mohlo být vnímáno jako kontroverzní, protože ten "reálný předobraz" byl kontroverzní až na půdu. Díky kombinaci všeho zmíněného konec vůbec nefunguje, protože k němu nevede správně postavený prostředek a začátek, celé je to divné, film divný, sbohem.

plakát

Ženy sobě (2011) 

(1001) Musela jsem využít veškterou svou mentální sílu, abych udržela na uzdě jsou nelibost k tomuto druhu komediální improvizace. Snad každá interakce mezi Annie a někým dalším  se řídí pravidlem, že když bude mluvit minimálně o půl minuty déle, než by normálně bylo nutné, tak nakonec snad řekne něco vtipného. Když jsem zkrotila tuto nechuť, našla jsem pod tím film, který nebyl zase tak špatný. Melissa je určitě šílená, ale už po několikáté zjišťuji, že na mě její magnetismus prostě funguje. A pár dalších doopravdy zábavných momentů se taky našlo. Ale teď přichází na řadu "ale". Naivně jsem si totiž myslela, že to je komedie o družičkách řítících se vstříc svatbě, ale ono ne. Rozlučka se svobodou skončí ještě dřív, než začne, z bridal shower hlavní postava uteče po několika minutách a svatba samotná je tam jako epilog, kdy už je všechno "vyřešeno", takže se vlastně nepočítá. Jediný "naplánovaný a protrpěný" svatební rituál tak je společný oběd a zkoušení šatů, a jak říkám, naivně jsem si myslela, že se celý film ponese v tomto duchu. Ale ono ne. Ona to totiž není komedie, ale romantická komedie, takže místo toho, aby hlavní postava trávila čas se svými kámoškami a pěstovala trapné situace vztahující se ke svatbě a vztahům mezi nimi, tak tráví čas sabotáží svého soukromého života izolovaná od nevěsty i rivalky, což se z mého úhlu pohledu rovná tomu, že se ve většině filmu "nic neděje". Kdyby autoři vystříhali Jona Hamma nebo spolubydlící a soustředili se třeba víc na to, co si o tom "tajném souboji" dvou nejek myslí nevěsta, udělali by líp. Takhle se v ústřední části hlavní postava plácá v nerelevantních situacích a "hlavní konflikt" se se řeší v jednom uspěchaném rozhovoru těsně před koncem.

plakát

Šelma (2023) 

Jednou to přijít muselo. Vůbec jsem nepochopila, o čem to bylo, o čem to mělo být, jaká byla povaha vztahu mezi oběma postavami. A to byla úvodní scéna tak skvělá. A to jsem se na dva své oblíbené herce pohromadě tak těšila.

plakát

To se mi snad zdá (2023) 

Kruciš, to bylo slibné. Nejraději nám druh filmů a tvůrců, kde nemám potřebu se k ničemu vyjadřovat, protože i když třeba něco nedává smysl mně, pořád to dává smysl v rámci filmu, a tím pádem je vše tak, jak má být. Dream Scenario se dlouho tváří, že je tímto druhem filmu. Ale potom, někde po zvratu ve snech, film jako by mávnutím kouzelného proutku ztratil veškerou orientaci, cíl, drive. Dreamfluenceři byli do filmu narváni tak násilně, až mi to skoro zhnusilo všechen předchozí zážitek. Na všech ostatních zvratech film důkladně pracoval a perfektně nás na ně připravil, ale tady to bylo jako pár facek zničehož nic a jede se dál. Ne že by scéna, kdy Paula navštíví v jeho snu, nebyla parádní, ale bez té přípravy to prostě nejde. Ale i tak si dovolím do budoucna doufat, co z pana tvůrce vyleze.

plakát

Plán útěku (2013) 

Když Arnolda postavíte vedle jakéhokoliv dalšího herce, tak je s každou další vteřinou víc a víc vidět, jak moc Arnold neumí hrát. A rovněž čím je starší, tím mi to přijde horší. Je to až smutné. Nicméně, nevím, jestli je to horečkou, která mnou právě cloumá, ale docela jsem si film užila.

plakát

Pach krve (2003) 

Kam jsme to dospěli, když ve mně takovýhle film z roku 2003 vyvolá nostalgické retro pocity. A to jsem za mlada na krváky ani nekoukala. No co už, nikdo nemládneme. Napínavá scéna v doupěti mě napnula. Říkala jsem si, že (na hororové poměry), jsou ty postavy docela realisticky napsané, ale potom dojdou k domu z pekla a ta slečna prostě musí říct, že chce tam uvnitř na záchod.

plakát

Věčný příběh (1998) 

Obvykle nemám americké verze evropských pohádek moc v lásce, protože z nich většinou odstraní všechno to zajímavé maso a dodají jen tunu infantilního balastu. Tady se povedlo příběh upravit tak, že mi přijde pořád v pohodě. Romantické pasáže mě sice nudily, protože to zkrátka není žánr pro mě, ale aspoň se během nich bavili o humanismu a osobním růstu. A přirozeně jsem plakala, když Popelka přivedla Maurice domů. Taky oceňuji, že nedošlo ke klasické karikaturizaci záporaků a že se macecha a sestra vydržely (skoro) až do konce chovat jako naprosté bestie bez hlasitého pitvoření. Anjelica vypadá v těch historických oděvech tak skvostně...

plakát

Road House (1989) 

Tak, můj dluh Family Guyovi je splacen. -"A polar bear fell on me."