Světla ramp

Tenhle film je z přihrádky těch nejsilnějších uměleckých výpovědí, co kdy dotkly stříbrného plátna. Chaplin se tu vyrovnává s vlastními problémy, a současně se snaží předat neuvěřitelně humanistické myšlenky o významu lidského života, jeho konci, ale i novém začátku. Nemá smysl to moc popisovat. Světla ramp jsou krásným důkazem toho, že Chaplinova síla nebyla jen ve skvělé choreografii a načasování gagů, ale i v předávání jakéhosi nadčasového poselství, které je ve své jednoduchosti až naivní, o to silnější pravdivost a upřímnost z něho však sálá. (26.12.2007)

Co k tomu říct? Světla ramp jsou důkazem toho, že i když byl Chaplin králem němého filmu, zvládnul mistrně i film zvukový. Věděl sice, že éra pantomimy je dávno pryč, ale on ji přesto dokázal do svého filmu velice vkusně dostat a pohrát si s ní všemu ku prospěchu. Většinu své kariéry také ve filmech volně a bez scénáře improvizoval, ale Světla ramp dokazují, že když už se pustil do psaní scénáře, stálo to za to. Protože zde je to právě scénář, plný laskavosti a moudrosti, který mě mnohorkát pobavil a ještě více dojal. Nic by samozřejmě nefungovalo bez skvělých hereckých výkonů, či bez pomoci líbivé hudby. Neumím říct, který z Chaplinových celovečerních filmů je nejlepší, protože všechny jsou úžasné a po shlédnutí většiny z nich mám dojem, že je to právě tento. Takže bych se musel na všechny podívat v krátké době znovu, ale ani pak bych toho asi nebyl schopen. Kažodpádně pokud nejsou Světla ramp nejlepším, jsou velice dobrým a krásným filmem. (22.03.2011)

Jsem rád, že jsem tento film od Chaplina viděl až jako jeden z posledních. Jen se znalostí jeho osobnosti a celého jeho díla, je možno pochopit hloubku osobní výpovědi tohoto snímku. Je to takové Chaplinovo loučení se s kariérou. Takové filmové sbohem starého komika. Člověka, jenž v sobě stále nosí toho věčného tuláka s buřinkou, který rozdává smích, ale člověka již unaveného, člověka, jehož životní plamen pomalu dohořívá. Mistrná taneční čísla, pantomima, vlastní scénář, režie i hudba. To vše spojuje práce génia do jednoho celku, jak jsme zvyklí. Jakoby Chaplin říkal ústy Calvera „Chci dokázat, že na to pořád ještě mám.“ A světe div se, Chaplin na to stále má. Přesto jde o film na hony vzdálený velkým dílům minulosti, jako je Moderní doba nebo Světla velkoměsta. V každém záběru je cítit teskný sentimentální tón pod povrchem. Dojetí sám sebou. Jako když velký hokejový hráč na konci kariéry nastoupí k poslední rozlučkové exhibici. Narativní návrat do roku 1914 je příznačný, protože Chaplin je dítě staré předválečné doby. Cesta do minulosti prostřednictvím postavy Calvera mu dává dopřát rozlučku v době velkých komiků němé grotesky a pouličních umělců. Době, ve které byl králem. Člověk stárne příliš rychle, než aby dokázal sledovat vývoj doby. Je to pochopitelné a přirozené. Chaplin již v 50. letech nedokáže reagovat na nová témata a problémy současné doby, jako tomu bylo dříve. Sám velký komik si uvědomil, že jeho čas je dávno pryč. A minulost zůstává jen vzpomínkou na světla ramp. (15.09.2014)

Nádherný film od samého začátku až po úplný závěr. Přestože nejde o poslední Chaplinův snímek, je laděn do poměrně rozlučkové atmosféry a potěší, že jeho postava zmiňuje legendárního tuláka, jenž je ikonickou postavou i po tolika letech. Světla ramp jsou silným příběhem někdejšího slavného komika a mladé baletky toužící zemřít, mezi nimiž se rodí vztah, jenž má z obou stran různou povahu, ale na intenzitě je rovnoměrně silný. Vše je doprovázeno překrásnou Chaplinovou hudbou, která sice v mnohých pasážích připomíná jeho starší melodie, ale ústřední píseň je vskutku jedinečná. Za vyzdvihnutí však stojí také dialogy či monology Calvera, které ač mohou v dnešní době znít jako utopie či patos, tak mají stále patřičnou hloubku a podobně jako v Diktátorovi, tak i zde nutí diváka přemýšlet. Na závěr se skláním před invencí, uměleckým umem a herectvím Charlese Chaplina a s obrovským potěšením dávám jednomu z jeho posledních snímků plný počet hvězdiček. (17.04.2015)

Chaplin se snímkem obstojně vyrovnává s vlastním stárnutím, láskou k až příliš mladé ženě a svojí slávou. Stejně jako stárnoucí komik Calvero, který musí brát podřadné kšefty a proto na nich nechce vystupovat pod svým pravým jménem, muselo přece i Chaplina napadnout, jestli to pořád v sobě ještě má, jestli by dokázal rozesmát publikum, anebo jestli je už jen zavedené slavné jméno, které těží z minulosti. Je to hořký film o pochybnostech a žárlivosti na sebe sama, na mladého Chaplina, který točil jeden film za druhým a publikum se jim smálo, protože se opravdu bavilo. Chaplin ve středním věku, pokud by ztratil své jméno a nikdo by ho nepoznal, byl by pořád hvězdou, nebo by jako Calvero skončil mezi šmírou? Myslím, že by na to pořád měl, protože mnohé dialogy jsou vtipné nebo sarkastické, což u komika, který dlouho odmítal zvuk, dokazuje, že jeho smysl pro humor byl mnohem pestřejší než, že by uměl zazářit jen v grotesce. Snímek ale předělují dlouhá nezáživná baletní vystoupení. (03.01.2017)