Horizont události

Po delší době a především po vyprchání negativních emocí, jenž ve mě vzbuzují do nebe volající debility, pro Andersonovu tvorbu tak typické, jsem došel k vlastnímu závěru, že někde v jeho nitru se skrývá režisérský talent, nicméně Anderson tvrdě pracuje na tom, aby zůstal skryt a nevyplaval na povrch :-) Horizont události začíná velmi dobře. Ba co dobře, přímo výtečně! Hororové napětí budované strachem z neznáma a vizuálně zatraceně promakaným prostředím svírá divákovu duši a vzbuzuje v něm hrozivé tušení a očekávání toho nejhoršího v takřka každé sekundě. Hororová nirvána bohužel funguje pouze do chvíle, kdy Anderson satví na neznámu a nemusí nabízet žádný příběh, žádnou zápletku ani žádné výustění. Jakmile začne režisér hnát "děj" (tragikomická snůška hovadin hodná dvanáctiletého fanouška sci-fi) vpřed, veškerá atmosférá uniká dírou v plášti, kterou opravdu není možné zalátat rychlým sledem úmrtí takřka všech členů posádky. Anderson prostě nemá dostatek soudnosti ani režisérského grifu (vizuální vychytávky se začnou brzy opakovat a Anderson již nedokáže vyplodit nic nového), o scénaristickém umu raději pomlčím, aby utáhl celovečerní film se vším všudy. Dovede jen vcelku slušně pracovat s atmosférou a emočností, leč po omezený čas a v bezdějové koncepci. (08.10.2007)

Ve vesmíru váš křik nikdo neuslyší. Když v roce 1979 s tímto sloganem přišel do kin kanonický Vetřelec, odstartoval svým úspěchem renesanci subžánru sci-fi hororu. Ten se těšil velké popularitě v Americe padesátých let, kdy snímky o zlotřilých mimozemšťanech žily z paranoie vůči východnímu bloku, případně odrážely hrůzu z jaderné katastrofy i rapidně se rozvíjející vědy. S ochladnutím ideologického běsnění a především pak tváří v tvář reálnému závodu o dobytí kosmu přišel žánr o svou hybnou sílu a jeho příspěvky se staly zábavnou výplní nočního vysílání televize. Vetřelec coby čistokrevný horor postavený na psychologických a mytologických archetypech připomenul, že neprobádané dálavy mezihvězdného prostoru mohou skrývat hrůzy, které ze Země, kde vědecký pokrok okrajoval sféry tajemna a iracionálna, závratně mizely. Nadcházející dekáda přinesla vedle přímého pokračování a desítek laciných kopírek směřujících na bující videotrh také další dnes ikonické příspěvky, které sci-fi horor ustanovily jako jednu ze stabilních žánrových kategorií, jež se má čile k světu dodnes, jak ukazuje letošní premiéra Život (Life, 2017). Devadesátková produkce Horizont události je sympatická tím, že nijak nezastírá svou brakovost, ale vedle šestákové přímočarosti vlastní VHS titulům se chlubí také působivými efekty a výpravou i strhujícím formálním rukopisem. Režisér Paul W.S. Anderson, který proslul svými hyperrealistickými videoherními filmy v čele se sérií Resident Evil, za pomoci efektních kamerových kompozic a rychlého střihu proměňuje omezené prostředky a několik málo studiových interiérů na pohlcující horskou dráhu vesmírnou archou hrůzy. Na rozdíl od hrůzy personifikované do roztodivných mimozemských tvorů, Horizont události kráčí ve šlépějích lovecraftovského absolutního zla dalece přesahujícího malého člověka, které spojuje s prvky groteskně fyzických hororů Cliva Barkera. [psáno pro LFŠ 2017] (03.07.2022)

Obecně moc klasická sci-fi nemusím. Ten žánr mi nesedí. Příjde mi nenápaditej, je pořád o tom stejným dokola, nejde tam nic pořádnýho vymyslet ... No a to je právě ta perlička na téhle výjimce, která mne fakt dostala ... Většina stopáže filmu se tváří úplně klasicky a typicky pro daný žánr. Kdesi byla tajná raketa ve vesmíru, pak zmizela, teď se náhle objevila, máme nějaký zvukový záznam, který pokládá spíš další otázky ... No poletíme se tam podívat. Z toho jeden z posádky prostě vyčnívá, protože není členem, ale vynálezcem té podivné kosmické lodi. Klasika, pořád to stejný dokola říkal jsem si. A co tam najdou, buď nic a nebo mimozemšťany. Jenže to jsem se pletl!! Film mne držel celou dobu díky dobrým hereckým výkonům a velmi zajímavou výtvarnou stránkou. A když se začalo zjišťovat, "co tam vlastně je", tak jsem si říkal "To je mazec!!! Tohle jo!!" ... Poslední třetina filmu je doslova ... peklo... (11.01.2013)

Dobře obsazený, vizuálně nabušený, znepokojivou atmosférou dýchající a krví nasáklý efektový akční sci-fi horor, při kterém si nemůžete nevzpomenout (nejen) na Vetřelec (ještě očividnější koncept gotického hororu přeneseného do vesmíru, Weir a posádka ve společenské místnosti, poslední scéna) a Hellraisera. Scéna, v níž Laurence Fishburne zachraňuje člena své posádky, co vyskočil bez skafandru do kosmu, je nářezová. Chci vidět studiem ztracenou původní drsnější 130 minutovou verzi a chci zpět toho starého Paula Andersona! (02.01.2008)

Zhruba dvě třetiny filmu jsme byl přesvědčený, že se Andersonovi povedlo cosi naprosto jedinečného. Atmosféra, jakou Horizont oplývá, mě totálně přimrazila a způsobila mi velice nepříjemné duševní stavy. Kouzlo neznámého zla funguje na výbornou – ocitáme se v morbidních útrobách dlouho ztracené lodi, nevíme, co se děje kolem, jen tušíme, že každý další záběr může přinést leknutí a hrůznou brutalitu. Anderson si hraje, natahuje napínavé momenty, pak zvyšuje psychický tlak krátkými střihy, nešetří krví, ale zlo ponechává v zneklidňující anonymitě... až do závěru. Pak náhle mávne kouzelný proutek a z filmu je béčková vyvražďovačka s bezokým humusákem a všechno dosud pečlivě budované napětí přijde vniveč. Škoda, že se Horizont nespokojí s tušeným a namísto toho servíruje pěstní souboj s odporným, ale hmatatelným. Znovu se mi potvrdilo, že Anderson je režisér talentovaný, ale postrádající zdravý úsudek. Viděl jsem film, jehož větší část je dílem chytrého stratéga a jehož pointa je dílem béčkařského rutinéra. Že by rozštěp osobnosti? To lepší ve mně však ještě dlouho zůstane, společně s dobrou hudbou Michaela Kamena, kvalitními hereckými výkony (jen ten bodrý nigga... proboha proč zase?) a koukatelnými triky. Tohle mohl být památný sci-fi horror, ale ve výsledku je to vítězství promrhané v poslední třetině. Ohromná škoda! (06.10.2004)