Poslední soud

CITÁT - V šest hodin začne poslední soud.......... Ve filmu mi vadila ta všudypřítomná hudba. Nebo ne všudypřítomná, jako spíš hudba. Vím, že tenkrát to bylo prostě součástí skoro všech filmů, ale tady ta hudba byla obzvlášť nepříjemná a rvala uši. Příběh má však velice zajímavé téma a tak jsem dal volume doleva. CITÁT - Pokud je opravdu poslední soud, tak se můžeme považovat za mrtvé........... Italové to vyřeší po svém - DIALOG - Co budeme dělat?? Pojďme na pizzu............ A o co, že jde? Hlas z nebes oznamuje celému světu, že v šest hodin začne poslední soud. Kdo porušil jedno z deseti přikázání, bude souzen a potrestán. A ať hodí kamenem, ten kdo je bez vinny. Ikdyž má film komediální nádech, tak typický pro Itali je celkem slušně psychologický. Čím víc se blíží šestá hodina, tím víc se hysterie stupňuje. Kdo bude ušetřen? CITÁT - Všechny schůzky se odkládají po posledním soudu........... No, ale to je tak vše. Závěr filmu je strašně nedodělaný, nudný a vlastně hrozný (tím nemyslím nějaký masakr, nebo něco) Prostě se tu tvůrci báli něco dál rozvíjet a tak krásně rozjetý příběh prostě nezvládli dodělat. CITÁT - Slibuji, že už to nikdy neudělám......... Musím však napsat, že by lidstvu sem tam nějakej ten poslední soud velice prospěl, ale to je jiný příběh. (28.09.2012)

Pokud bych mluvil o Posledním soudu, italského neorealistického režiséra Vittoria De Sicy, rozhodně bych v projevu nepoužil slovo komedie. Přece jenom výraz komedie může být zavádějící a potencionálního diváka dovést k očekávání, které nemusí být naplněno. Zvlášť, když se zmíním, že film vznikl ve italsko-francouzské koprodukci. Tak jak bych začal? Jednoduše, zhola bych se vykašlal na zaškatulkování do určitého žánru, o tom jaké emoce a jaký prožitek má snímek v diváku vyvolat. Tady je důležitá fabule, konkrétně společnost, člověk a jeho chování v před očekávaným posledním soudem. A to chování je přitroublé. Možná, proto je tento film nazýván komedii. Při sledování mě napadaly myšlenky typu: Chovali bychom se stejně, kdyby jsme byli ve stejné situací v které jsou Sicový postavy? Stáli by jsme vlastními karikaturami sebe sama ve snáze zachránit svou kůži před peklem? Třeba se nám dostane odpovědí, existuje přece možnost, že nějakého recesistu napadne 21.12.2012 vtípek ve kterém bude téma vykoupení figurovat (vzpomeňme na Válku světů O. Wellese). O tom přece realismus potažmo neorealismus je. O zachycení podstaty světa či společnosti bez příkras. ___ K mému ohodnocení chci říct toto: Rozhodoval jsem se mezi 3* a 4* (zklamala mě idealizace lásky, SPOILER možná jsem cynik, ale nemyslím, že láska dvou lidí může spasit svět, tady tomu tak bylo, ne? SPOILER), nakonec jsem si ale řekl, že když má film pouze modrý čtvereček, dám lepší hodnocení. 70% (01.09.2012)

Zbytočne je tu rozohraných príliš veľa príbehov a postáv v nich, niektoré úplne zbytočné - veľvyslanec, súd s De Sicom, mladá láska s Venturom, šéf cirkusu Tamiroff, paradajky... Nechal by som tieto - skorumpovaný boháč Palance, dvojica Fernandel a Borgnine, nevera Anouk Aimee, predaj detí do Ameriky so Sordim a ešte viac ich rozvinul na úkor tých, podľa mňa, menej vydarených. (04.09.2022)

V grotesknej malosti sa obyvatelia Neapola zaoberajú malichernými spormi, riešia manželskú neveru, vyhodené paradajky z okna, predaj detí do Ameriky či lásku dvoch mladých ľudí a to všetko v neodolatelnom talianskom temperamente. Ich pokánie naštartuje hlas z neba, ktorý oznamuje, že o šiestej hodine večer príde posledný súd. Tvorcovia sa pochopiteľne vysmievajú absúrdnym situáciam a dokázali plasticky popísať celý kaleidoskop ľudských vlastností. Záverečná plesová scéna po poslednom súde je natočená farebne a je v tom kus symboliky. (01.09.2012)

Tahle poměrně satirická sonda do života obyčejných lidí italského městečka mne (vzhledem k názvu paradoxně) zaujala a bavila mnohem víc do chvíle, než onen poslední soud začal a pouze se blížil. Byly to poměrně zábavné epizodky plné vtipu i trocha poezie, tedy Vittorio de Sica po čase nabídl neorealismus v odlehčené formě, bohužel s vývojem posledního soudu začlo to být na můj vkus až moc absrudní a se situacemi po něm jaksi naopak nevýrazné a hluché, přes to náhlé zjevení barev na konci černobílého filmu. Půjde patrně o jeden z posledních neorealistických filmů z Itálie, takže náhlý přesun z černobílého vizuálu a prostředí obyčejných, mnohdy chudých lidí do barevných záběrů z honosného plesu bych chápal i jako tečku za jednou etapou de Sicově filmografie, s následním vykročení do nového proudu. Pomýšlel jsem dát filmu spíše 3*, ale protože se mi předchozí filmy od Vittoria de Sicy (které jsem viděl) hodně líbily, přihazuju jeho labutí písně z řady neorealismu jednu symbolickou hvězdičku navíc. (25.06.2019)