Pohrdání

90% Pro mě asi nejzáživnější Godardovo meta s krásně využitým Jackem Palancem a Fritzem Langem, hodně důsledným interierovým designem a závěrem filmu točeným ve Villa Malaparte. Běžně mě spíš nebaví věci, co skládá Georges Delerue, ale Theme de Camille je nádherná věc, v LE MÉPRIS umocněná neustálým opakováním. (23.09.2019)

Na úvod musím napůl v žertu (ale tím pádem i napůl vážně) podotknout, že ačkoliv jsem se narodil v devadesátých letech, pokud po mně váš film hodí nahou Bardotku, nebo ještě lépe nahou Fondovou, asi vám leccos odpustím. :-) Ale z jiného soudku... Pohrdání je fascinující. Godard vám bez sebemenších rozpaků do ksichtu flákne půlhodinovou scénu, ve které dva manželé chodí po bytě a hašteří se. 34 minut krouživé hádky o několika různých věcech, ale vlastně jen jednom. A nenudí to! To by nezvládnul ani Tarantino. Nudit to maličko začne až ke konci filmu, protože tohle téma - téma lásky, která zmizí zničeho nic - je tady ústřední a postavy se zasekly na mrtvém bodě a jsou neschopné se někam posunout. Ale stejně nemyslím, že by to byl velký problém. Naopak je to možná ta nejrealističtější součást tohoto snímku. Z čeho ale ani náhodou nejsem moudrý, je samotný závěr. Ať už mluvíme o Moraviově románové kostře, nebo Godardově interpretaci, nemám nejmenší ponětí, jestli se jedná o trochu lacinou, neoriginální a ne moc povedenou (anti)pointu, anebo o vztyčený prostředník všem kritikům, producentům a mainstreamovým divákům světa. Bohužel se spíš příkláním k tomu prvnímu, ale i tak ve mně dojem z Pohrdání převládá kladný. A hlavně intenzivní. Protože o tomto snímku budu ještě nějakou dobu přemýšlet, rozebírat ho a zase si ho v hlavě skládat dohromady. A o tom umění je, no ne? Navíc to má výborný soundtrack, který mi připomíná pár mých jiných oblíbených soundtracků (evidentně tu někdo od Delerueho nehezky kopíroval). (04.05.2018)

Bardotka je zde ženou filmaře. To je ale vůl a nejeví o ní valný zájem. Přitom to je tak krásná ženská. Několikrát můžeme spočinout zrakem na jejím těle a člověk si tehdy uvědomí, že to byl fakt kus! A k tomu mluví sprostě. Takovou hvězdu asi jinde neuslyšíte vyřknout větu: "Prdel, kurva, hovno!" Jinak je ale film dost o ničem. Ale než o ničem, tak o BB (Božské Brigitte). (06.09.2009)

Tohohle pána mám radši, když se formálně urve ze řetězu úplně a ne jen takhle napůl. Zvlášť když je příběhový, myšlenkový i psychologický náboj filmu úplně minimální. Něco z godardovské atmosféry, na kterou jsem se těšil, tam bylo, ale jinak jsem vlastně dost zklamaný. Ve své době možná táhla otevřeně propíraná erotická stránka vztahu hlavních postav a Bardotčin nahatý zadek, ale to už je dávno – co bylo tenkrát provokativní, je dneska krotce samozřejmé. Už se těším, až najdu čas zaběhnout do trafiky a po letech zase uvidím Alphaville. (25.09.2010)

On ji miluje, ona jeho již ale ne. V tom spočívá celá krása a tragika tohoto filmu. Režisér mě dokázal hluboce emocionálně zainteresovat do zoufalé potřeby scenáristy Paula zjistit PROČ?, moc jsem mu fandil aby uspěl a dokázal vyřešit svůj problém, přestože už s v průběhu děje začínáte cítit, že se to nepovede. Hrdá a odtažitá ( a nádherná ) Brigitte Bardot zahrála své pohrdání výborně. Godardova režie a Coutardova kamera dělají hodně. Interiérové záběry hlavních postav snímané z velkého odstupu, např. vedlejšího pokoje, pohyb kamery mezi obličeji Michela Piccoliho a Brigitte při konverzaci u stolu, scény u přímořského sídla, nádhera! A pak je tu ještě jedna složka, který dělá mimořádnou práci - hudba George Delerua - smutná, tragická, emocionální - a vystačila si s jedním jediným motivem! Použil ji i Marty Scorsese ve svém Casinu. (31.10.2005)