Pohrdání

OK, tak co tu máme? Teoreticky tu máme hned tři roviny vyprávění-příběhů: rovinu antického eposu Odyssea jako předlohy a námětu natáčeného filmu, rovinu samotného natáčení filmu o Odysseovi a nakonec rovinu příběhu klasického trojúhelníku - producent, námezdní scénárista a jeho manželka. Všechny roviny se samozřejmě prolínají a ovlivňují se navzájem a vše je prodchnuto znechucením tvůrčích duší z rozmělnění hrdinství a ideálů na tahanice o peníze. A nad tím vším máme ještě dvě hlavní paralelní zrcadlící se roviny - virtualitu a realitu. Zatímco se v rovině virtuality imaginární film o bájném hrdinovi překlápí z art house do exploitation filmu, v realitě se Godard naopak snaží udělat ze svého exploitation filmu vysoké a hluboké umění tím, že nechává své hrdiny útržkovitě filosofovat, citovat Danteho, Brechta i sebe sama (Fritz Lang), zaplňuje plátno řeckými sochami bohů a reprodukcemi starých erotických fresek a snaží se provést paralelu mezi Odysseem a Pénelopou na jedné straně a svým "hrdinou" Paulem a jeho manželkou Camillou na straně druhé. Divákovi je sice zřejmé, že Godard udělal z "Pohrdání" kritiku absurdity hollywoodského přístupu k filmu jako k výdělečnému produktu místo uměleckého díla a protest proti nátlaku ziskuchtivých producentů na tvůrčí svobodu režiséra, a to vše činí proto, aby dokázal příznivcům francouzské "nové vlny" a sám sobě, že zůstal kinorevolucionářem a nezaprodal svůj talent "kapitalistickým žralokům", ale co je to vše platné, když kritizuje Hollywood Godard použil jak samotné hollywoodské peníze, tak i hollywoodské postupy na zvýšení divácké atraktivity. Nakonec jsme svědky toho, že Godard se jen hloupě a naivně chytil do pasti, když si neuvědomil, že forma a obsah nejsou totožné. Křivky Brigitte Bardot totiž zůstávají pro diváka působivými i přesto, že jsou použité jako satira na jejich vykalkulované použití, neboli jinak řečeno více diváků přijde na Bardotku než na Godarda. Godard je jen teorie pro teoretiky, intelektuály a snoby. A prakticky tu máme soulad červené osušky na Briggite s červenou sedačkou, žlutého županu tlumočnice se žlutými květinami, modrého křesla s modrým mořem a klobouku přilepeného k hlavě hlavního "hrdiny" s cigaretou v puse a jeho chlupatou hrudí. Vše ostatní je obyčejná nuda. Vypravěč je z Godarda bídný a to nejen v tomto filmu. Mimochodem stejné téma zasahování producentů do tvůrčího procesu se objevilo i ve filmu Davida Lynche "Mulholland Drive". Lynch jednoznačně odkazuje na "Pohrdání", když používá pro název nočního klubu slovo Silencio - je to poslední slovo, které pronáší Godard v roli asistenta Langa, když zaměřuje kameru na moře a nebe. Mnohem více než egocentrické sebeospravedlnění Godarda, který z předlohového románu Alberta Moravii udělal autoportrét za pomoci filmových šablon, módy a sexismu, mne zaujalo téma změny formy při zachování obsahu. Ve druhé scéně filmu, která probíhá ve filmových ateliérech, na otázku scénáristy Paula "Kde jsou všichni? Proč je tu prázdno?" tlumočnice odpovídá, že italská kinematografie prožívá horší časy a že zkrachovala skoro všechna filmová studia. Píše se rok 1965, italský neorealismus stal se historií i francouzská "nová vlna" začíná opadat, zato Hollywood vzkvétá. Tyto změny formy pozorujeme od začátku vzniku filmu. Zvukový film vystřídal němý, barevný film vytěsnil černobílý, cívkový film dnes ustupuje digitálnímu, plochý 2D bojuje s objemným 3D a neuroestetický film zvítězí nad dnešním intuitivním, jak prorokuje Shadwell a jiní teoretici. Totéž se děje i s formou natáčení a vyprávění, kdy se mění styl, móda, škola, technika filmování, avšak zůstává samotná podstata filmu - souvislý sled kreseb světlem. "Film bude žít věčně" - říká scénárista Paul. Producent Prokosch však na to reaguje: "To se ti zdá, ale já vím, že film může zkrachovat." Vyzkouším roli proroka a pokusím se předpovědět, kdy se to stane. Film zkrachuje nebo spíše zmizí, když se forma vizualizace obrazového sdělení promění natolik, že se změní podstata samotného filmu. Stane se to tehdy, když se vnější zprostředkování informace stane vnitřním, to jest kdy se zrodí technika, která umožní mentální projekci přímo v mozku "diváka". A pokud se k tomu přidá neuroprogramování mozku - vítej, Matrixi. (27.01.2012) (méně) (více)