Vamos a matar, compañeros

Lehce zběsilá , chvílemi až lehce ztřeštěná, westernová jízda zasazená do prostředí mexické revoluce s opět ( jak jinak) lehce dokonalou hudbou "M". Lehce potrhlý Franco Nero, lehce přitroublý Tomas Millian, lehce šílený Jack Palance, lehce naivní Fernando Rey a lehce grandiozní křivák Jose Bódalo, tihle všichni se vaří v kotli Corbucciho vynikajících špaget. Lehce dokonalý film ! (24.11.2013)

Tomuhle pět hvězdiček?! To byla nuda jak ve westernu NDR, s tím rozdílem, že se tady Corbucci podbízí primitivnímu diváku brutálními scénami. Stále častěji docházím ke zjištění, že Morricone byl ochoten složit hudbu i ke kdejakému braku, jako je např. tento. Docela bych za trest Corbuccimu přál, aby se na své výtvory musel často dívat...Corbucciho (a Sollimovy) westerny opravdu nemám rád a nemyslím si o nich nic dobrého...Dvě hvězdičky jsou ještě lichotivé. (03.09.2010)

Kosení mexičanů po desítkách. No proč ne, když hlavní hrdina vždycky narazí na volný kulomet v tu správnou chvíli. Průměrné béčko s nic moc hudbou sráží patetická a moralizující závěrečná půlhodinka. Dobro zvítězilo, zbloudilí a chamtiví byli napraveni. Ale možná třeba v Magionu, nebo v jiném pásmu pro děti a mládež by se tenhle film prosadil. (07.07.2011)

Levantando en aire los sombreros, vamos a matar, vamos a matar, compañeros! Jedinečný spaghetti western. Jde sice tak trochu o hybrid Žoldnéře a Hodného, zlého a ošklivého (Nero - Palance - Milian), nicméně Corbucci v žádném případě jmenované kousky bezduše nevykrádá, ale bere si z nich pouze určité motivy, které v Compañeros dále rozvíjí a promíchává opravdu mistrovským a extrémně zábavným způsobem, který ani na chvíli nenudí. Mimochodem Nerovi dle mého názoru postava typu "Tučňáka" sedí rozhodně lépe, než Django (což bylo zřejmé již v Žoldnéři). (27.07.2013)

"Můj táta čistil hajzly ve Španělsku. Přišel sem s velkejma nadějema. Chtěl, aby se v Mexiku za záchody platilo." Satirický špageťák z tolik oblíbené vlny revolucionářsky uvědomělých z období revoluce v Mexiku. Ovšem po více než solidním rozjezdu to na dlouho ztrácí dech; a ostatně i ten osvěžující sebeshazující nadhled. Druhý dech to totiž chytí až během stylové finální třetiny (vesnice versus Nero s kulometem bránící mexického Gándího²) a to už je pozdě. Hluché výplňkové pasáže tak zachraňuje jen Ennio, který to sice tentokrát také trochu odflákl, ale chytře si vypomohl chytlavým levičáckým titulním songem, který se tu (nad)užívá kde může. (26.01.2013)