Kopytem sem, kopytem tam

Normalizacne filmy v druhej polke 80. rokov len dodychavali, a ak sa tocila kvalita, tak jej bolo sakra malo /Vesnicko ma Strediskova, Olmerov Bony a Klid, Vazeni Pratele, ano, normalizacna vinarska trilogia Bourlive Vino- Zrale Vino -Mlade Vino/. Ovsem tento film pani Chytilovej obstoji aj behom casu. Vysoko hodnotim skusenu ruku reziserky Chytilovej /Panelstrory aneb jak se rodi Sidliste, Vlci Bouda/, odlahcenu atmosferu, snahu pani Chytilovej ukazat, ze aj bonvivanstvo ma svoje hranice. A ma, presne o tomto bonvivanstve a jeho hraniciach je film Kopytem sem, Kopytem Tam. A samozrejme prostredie interierov ale aj exterierov a perfektne dialogy. Zaver bol neskutocne mrazivy. Normalizacna kvalita, ku ktorej sa vzdy rad vratim. 94 % (28.01.2014)

Generační zpověď současných padesátníků za dob končícího komunismu, kdy jim bylo přes třicet. Myslím si, že členové divadla Sklep nemuseli nic hrát, protože tak prostě žili. Navíc Věra Chytilová zachytila reálný vztah mezi svou dcerou a jejím tehdejším přítelem Tomášem Hanákem. Všichni v partičce tak dlouho spolu kamarádili a pařili, až teprve hrozba AIDS je rozdělila definitivně i přes negativní výsledek testu. Už to zkrátka nebylo takové jako dřív. Ale Tomáš Hanák AIDS bohužel měl, díky blonďaté divě v podání Chantal Poullain. (23.01.2008)

Začínám mít pocit, že nejlepší filmy na území Československa se točili v 60. letech a také na konci 80 a přelomu 90. let kdy začali tát ledy a tvůrci mohli být trochu odvážnější. Snímek Věry Chytilové je toho důkazem. Chytilová skvěle vystihuje atmosféru doby a myslím vybrat pro to představitele Divadla Sklep byla správná volba. Filmu rozhodně nechybí specifický humor, který možná nesedne každému, nebo ne tomu, kdo nemá zrovna v lásce Sklepáky. Stejně tak jsou zde různé další bizarní výjevy, občas nějaké pseudofilosofické úvahy a sny, nad kterými hledáme logiku jen těžko. Stejně tak z filmu srčí Chytilové názor na muže a i ženy, kteří jsou promiskuitní a za ,,závislost" doplatí. První půlka filmu je v takovém odlehčeném duchu, ale jakmile se nad hlavními postavami stáhnou mračna v podobě infekčních chorob, dítěte u kterého nikdo neví kdo je otcem (protože každý souloží s každým) a samozřejmě nové nemoci AIDS, zábavy a taškařic ubývá. Film určitě byl v době vzniku jakýmsi varováním. odrazem tehdejší společnosti a odvážným kouskem. Dnes je to takový dokument pro ty, kteří buďto na tuto dobu zapomněli, nebo ji nezažili (jako třeba já). A funguje myslím stále výborně. Nabízí se srovnání s Kouřem, hlavně v té ulítlosti a kritice socialistické společnosti a myslím, že takové srovnání je zcela na místě (ačkoliv Kouři chybí ten varovný apel). Pokud jste Kouř viděli a líbil se vám, myslím si, že se vám stejně tak bude líbit i Kopytem sem, kopytem tam. Snad jedinou zásadnější výtkou je fakt, že tento film by snesl kratší stopáž. 8/10 (14.04.2021)

Rozumím nadšení pamětníků, kteří se v paměti vrací ke sklonku 80. let, kdy eskapády trojice bohémů v podání Hanáka, Šteindlera a Vávry znamenaly rozčísnutí stojatých vod českého filmu. Odvaha Chytilové nikdy nechyběla, a tak si dovolila jít zase o pár kroků dál než ostatní. Tam, kde jiní naznačovali, ona pojmenovávala věci pravým jménem. Jinak je ale tahle dadaistická moralitka pro mě potvrzením skutečnosti, že se s jejím uměleckým viděním až na drobné výjimky míjím. Přijde mi to vyčpělé, pozérské a mělké. Celkový dojem: 45 %. (03.06.2018)

Pozdně normalizační snímek Vlasty Chytilové jsem prvně a hned několikrát (jako jinoch – žel plýtvající časem) shlédl především jako alternativní filmovou formu prezentující na polyperspektivním sujetu estetiku „pražské pětky“, kterou jsem tehdy usouvztažňoval s jinými novovlnnými uměleckými projevy, zvláště s muzikou Praprecedentu. Zdaleka jsem nebyl nadšen, jakkoliv mi dílčí momenty přišly již tenkrát skvělé. Tehdy mě oslovily zejména divadelní vsuvky, scénické i dialogické, momenty, kdy se příběh rozpadá v etudy provokující a alternující život. Při zpětném ohledu jsem byvší úžas neprožil: zůstalo u mnohotvárné kritiky pozdně di-sociované společnosti v naduté mocenské struktuře ohavných osmdesátých let, ve filmu neúnosně preparované reprodukovanými televizními obrazy. Sama sklepácká divadelnost vyvstala už jen jako konvenční a obecně přijatelná kritická (satirická) forma, přesahující tehdejší Dikobraz jen nahotou nebo tabuizovanou látkou. Ústřední trojice mužských hrdinů si plete bojiště života s blázineckým shakespearovským jevištěm a nepředpokládaná propadla je poraněné vpouštějí kamkoliv jinam než k nim samým – tedy vzdalují je od jediných léků, jež by jim mohly pomoci, což zákonitě vzbuzuje režisérčin smích. Ten zdaleka nesdílím. V posledku se totiž divadelním jeví již vše, nejen ta tematizovaná socialistická realita, - včetně režie: jakýkoliv záběr se odírá o skutečný (a tragický) život a jeho jedinou cenou je to, co z něj sedře. Takové sledování filmu je pak jen usebranou pietou, ne-li tryznou. Pointa snímku je sice smiřující – osvětluje zkušenost absolutního dna jako příležitost k vzestupu – ale i ono prozření se jen "odehrává" a život zůstává v předsálí. PS: Konstrukce příběhu na mě působila příliš strojeně. V zásadě ale skvěle odráží ono sartrovské peklo společné viny (neb spíše společné slasti a provinění se jí). Nejistota, v níž padá libertinské společenstvo, je pravou podobou jejich volného řádu - jejich vězení. Nad ním vládne právě to ztrácené Já. (01.05.2017)