Ovoce stromů rajských jíme

Ovoce stromů rajských jíme je snímek s jednou z nejúžasnějších hudeb a kamer jaké znám. Bez digitální techniky musely dát kameramanu Kučerovi (animované a dobarvované sekvence, více pásů zaráz, fázované snímání postav) strašnou práci, dá se to pokládat za dar nastávajícího otce tehdy těhotné Chytilové? Film byl tehdy zařazen do soutěže v Cannes, kde podle svědectví režisérky zůstal nepochopen, nevyhrál nic a reakce šly dokonce až k otázkám typu: „KDE zůstala Věra Chytilová Sedmikrásek???“ Vysvětlení pro takový neúspěch jinak ne až zas tak zašifrovaného, nebo zmateného snímku vidím ve scénáři. Scény vyloženě silné a scény odkazující svou statičností na počátky kinematografie se v něm totiž střídají s „animírkami“ – hudebními groteskami, které dnes, po čtyřiceti letech, působí vyčpěle a totálně nudí. Tato trojnost záměru komplikuje filmu případné pochopení, pokud o ní člověk neví, brzy se v jeho estetice ztratí. – vidím zde i vysvětlení toho že se Ovoce stromů… mohlo stát kultovním – pokud totiž film vidíte poněkolikáté, slabé scény si jednoduše vystřihnete a věnujete se zbytku. A je na co koukat – dodnes nebylo v České konematografii takovým způsobem zachyceno působení LSD (to však jen na okraj – tato informace udělala film populárním v USA, kde na DVD vyšel ještě před českou edicí). Film je však zejména „kinematografickou kantátou“ ve smyslu Resnaisova filmu Hirošima má láska. Díky jedné z nejpovedenějších filmových hudeb Zdeňka Lišky, pohybující se od úvodních a závěrečných hymnických starozákonních sborů, přes psychedelické scény (pedály varhan + cimbál) až po černé grotesky (jakoby ztripovaná Eva leze přes půlmetrovou zeď ráje a stále není schopna se tam dostat), připomínající atmosférou některé tracky ve stejnou dobu vzniklého alba Beatles Sergeant Pepper´s lonely Heart´s Club Band. Děj filmu je v konzistenci k psychedeličnosti celku přitažen za vlasy – Eva z ráje se zamiluje do ďábla Roberta, tato láska ji vyvede za brány ráje, ďábla odhalí a zabije, ale cestu zpět nalezne až za mrazu, kdy jí Adam – Josef odmítá. Herecké výkony (Jitka Nováková, Jan Schmidt) jsou podobně jako v Sedmikráskách stylizovány do křečovité loutkovitosti. Emblémem filmu je pro Chytilovou typické jablko (namátkou dále ve filmech Hra o jablko, Vyhnání z ráje), výrazná je symbolika barev (oblečení Evy po zaslíbení ďáblu se mění z bílé na rudou – kostýmy E. Krumbachová), hlavní motto filmu, při kterém člověku posléze běhá mráz po zádech zní: „řekni mi pravdu!“ – mnohokrát opakované sborem a v závěru filmu pokřivené do quasi-biblického: „nechtěj znát pravdu, jakož ani já ji nechci znát.“ (12.10.2010)

Eva a Josef jsou v ráji - věčnost neznající čas, pohyb, změnu. Eva kousne do jablka - objeví se Robert, masový vrah jménem čas (viz Anaximandrův výrok). Evu časovost vyjádřena aktovkou (kdo v modernitě nejvíce ctí řád?) přitahuje a přitahuje, až se nakonec orazítkuje - první změna na její bělobě a věčnost se dává do pohybu. Kde byl Jeden (muž), najednou je Druhý - vznikají třenice, samci bojují o kořist. Časovost přináší požitky, radost, koketování, přelétavost, ale hlavně nudu. V závěru se nevinnost stává dívkou (červené šaty, červená šála - krev, menstruace, mateřství). Žena krví poráží čas, jenže poznává Pravdu - svojí neodvratnou smrtelnost. Snaží se vrátit do ráje - jenže zeď zahrady se už nedá přelézt. A do zahrady věčné lásky a nevinnosti vstupuje další pár / Výtvarně i hudebně dokonalé, ale herecky křečovité a nesnesitelně natahované do celovečerního tvaru. Ta hlavní myšlenka šla odvyprávět za poloviční čas... (26.05.2010)

Zas a znovu mě tenhle Chytilové počin uchvacuje. Tentokrát musím souhlasit s oficiálním textem distributora. Filmařská lahůdka, kde si člověk snad v každém záběru uvědomuje obrazovou preciznost spojenou s jazykovou vytříbeností. Často zdánlivě banální a duchaprosté dialogy či monology dotvářejí pestrou mozaiku podbarvenou úžasnou hudbou Z. Lišky a k tomu souznící s obrazem. Dovedu si představit, jak Chytilová poháněla herce bičem. Třeba scéna na půdě, kde se Eva dotýká rozličných hudebních nástrojů, v rytmu pouští svazek paliček na buben a při tom se pohybuje mezi vším tanečními kroky. A to nemluvím o scéně s červeným pruhem látky. Pobíhání a míhání se lesem, mezi stromy, křovisky, barevné souznění s podzimní škumpou, obtočení kol stromu. Režisérky oblíbené barevné kontrasty - bílá, červená a černá. Detaily, znaky, náznaky, symboly. Výtvarný počin Krumbachové je stejně jako u Sedmikrásek neoddiskutovatelný. Kučerova kamera se jen nedívá, není pouhým prostředkem k záznamu, ona přímo dýchá, film jakoby se z ní rodil. Život a smrt. Uhrančivé, smyslné, dráždivé, nadčasové. Nepamatuji se, po kolikáté jsem viděl, včetně filmového klubu kdysi v kině, ale za čas se k tomuhle snímku opět vrátím. Spíše pro okrajové publikum. (02.03.2020)

Věra Chytilová otevřela nejspodnější (dost možná až sutérenní) šuplík, ze kterého vyházela špinavý prádlo. A nám nařídila, že tyhle hala bala hadry jsou naše rozervané myšlenky a měli bychom si je utřídit. Každý si vzal svoje, každý neměl sílu na smejčení. Já pokorně naslouchal, obdivoval. Ty kontrastní barvy, kostými, hlas Jitky Novákový, hudba. Úžasný. A pak se na konci Věra otočila na diváka a naposledy kývla, jako že super a jako, že dík. Řekla: "Ovoce stromů rajských jíme" a šla dál.... (05.08.2009)

Kamerová a hudební práce vykonaly na tomto snímku hodně, neboť ačkoliv jsem vůbec nedokázal uchopit děj, právě vizuály mě strhly. Proč se všichni ty lidi chovají jako blázni? Proč, ačkoliv před chvilkou je Robert obviňován z vraždy, v následující chvíli všichni dělají jako že nic? To je věc, kterou nepochopím, každopádně za vidění to stojí. (26.09.2007)