Jmenuji se Sam

Sean Penn je herec, kterého si nemůžete v žádném případě zaškatulkovat - co role to bonbónek a nezapomenutelný zážitek. Tak přesvědčivě zahrát zpomaneleného člověka jsem naposledy viděla Dustina Hoffmana. Michelle Pfeiffer tady spíše sekundovala, ale jak někdo řekl: "nejsou malé role, jsou jen malí herci" , a to M.F. určitě není. Film se snaží dojmout, zahrát nám na city a ukázat, že každy člověk má svou cenu, svým typicky americkým způsobem, ale podařilo se. Krásný příběh, krásní lidé... (11.02.2006)

Naprosto překrásný film, a naprosto strhující výkon Sean Penna, zařadil bych ho po boku D. Hoffmana a jeho Rainmana. Chvílema si prostě fakt říkáte jestli Penn není retardovaný. Jasně že se zde dá čekat sladký konec v americkém stylu, ale myslím že v tomto případě to každý divák mile rád odpustí.... hodně silný zážitek (25.02.2008)

Když dobrý herec dostane roli mentálně retardovaného, má u většiny diváků už předem úspěch zaručený. Vzpomeňme třeba Leonarda Di Capria ve filmu Co žere Gilberta Grapea nebo Roberta De Nira v Čase probuzení (zde nešlo o mentální retardaci, ale projevy byly hodně podobné). No a zvládl to i Sean Penn. Jasně, tenhle film je frontální útok, přímo ofenziva na city diváků a jejich slzné kanálky. Možná od začátku poněkud vykalkulované, ale záměr se zdařil. Pennovi výborně sekundovali Dakota Fanning, Michelle Pfeiffer a jeho retardovaní kámoši. (25.11.2014)

Jakou naději má milující otec a jeho dcera pokud neodpovídají společenské představě ideální rodiny? Nádherné, dojemné, strhující drama, možná nereálné, přesto nezapomenutelné. A to nejen díky vynikajícím hereckým výkonům Seana Penna, Michele Pfeiffer a malé Dakoty, ale především příběhem a řadou scén, které mě střídavě bavily, dojímaly a dostávaly do kolen. Dojímá, okouzluje a rozvíjí nešifrované a možná pro někoho příliš přímočaré úvahy nejen o rodině, lásce, rodičovství, ale také zažitém despektu společnosti k retardovaným, a to nejen ve scénách, kdy proti sobě staví prosťáčka Sama a jeho úspěšnou obhájkyni. (06.12.2010)

Filmy o autistech mají všeobecně úspěch, protože umí v lidech probudit soucit. Pokud ale havní postava filmu bojuje o vlastní dítě, tak to je teprve pořádná dávka emocí. Sean Penn se role zhostil skvěle a především uvěřitelně (ostatně pro dramatické role má solidní vlohy) a rozkoušnou mladičkou Dakotu (no užívejme si její dětské role, přecej jen už je to dnes dvacetiletá koza :D) si jednoznačně zamilujete. Trošku rozporuplně na mě působila roztěkaná natripovaná, ale zato hodně svojská kamera a možná trochu hollywoodskej odér, který film staví do pozitivnějšího světla, než by nutně musel a tím pádem by se dal vytřískat mnohem hlubší emociální dopad, než se ve skutečnosti povedlo. Pokud ale neřešíte coby kdyby, dostanete křehký a citlivý příběh o opravdové lásce... (27.12.2014)