Jmenuji se Sam

Ano, tak tento film si zcela jistě zaslouží potlesk za scénář a hlavní roli. Tak procítěný a dobře zahraný lidský příběh jsem již dlouho u filmu nezaznamenal. A to nejsem zdaleka nejmladší. Tohle si zaslouží mých plných pět hvězdiček, i když je zde snaha človíčka dojmout viditelně zřejmá. Ovšem nevím, nevím, zda takto postižený člověk ve skutečném životě (ne jenom v dojemném filmu) je vůbec schopný vychovávat a něčemu naučit malé dítě. (13.10.2007)

Je to takové to dobre známe hranie na city. Malé dievča musí odísť od otca kvôli zlým a nechápavým ľudom. Ten sa jej nechce vzdať a snaží sa ako len vie. Všetci tak strašne chcú a dúfajú v dobrý koniec. Jediné šťastie tohto filmu je herecké obsadenie. Trojica Penn, Pfeiffer a Dakota Fanning to z klasického odpadu pozdvihli na sledovateľnú úroveň. Ide však o to aby ste na niečo také mali náladu, inak to nedopadne dobre. Že by som to však odporúčal ako kvalitne strávený čas, tak to naozaj nemôžem. (17.10.2010)

Zbytečně přepálená, ve své podstatě pohádka o hodných, napravených a zlých lidech. Sociální služby a pěstouni zde představují jasné zlo. Sean Penn podává velmi pozoruhodný herecký výkon, bohužel jako průšvih se jeví, když zmizí kolem něj se vyskytující zábavné figurky (jeho kamarádíčci jsou skvělí, hlavně tedy jeden co se obává natáčení a žádá si právníka:), celý film jsem vlastně čekal jestli nakonec Sam vyhraje a jaká bude pointa, takže jsem si vymyslel v hlavě různé scénáře, ty mě naštěstí tvůrci úplně nedopřáli. Ale i tak není toho moc co chválit. Herecky Penn zcela bez debat, ale režie nebo dramatičnost scén je špatná. PS: Film mě připomenul, že v záplavě všech těch hollywoodských krasavic je pro mě na prvním místě Michelle. 60% (07.01.2021)

Samova právnička zanedbávající kvůli kariéře svého syna však znamená už vyložené klišé, byť je ve spolehlivém podání Michelle Pfeifferové mile potrhlá a kouzelně zhnusená, kdykoli se od retardovaného klienta štítivě odtahuje. Dle pravidel bylo samozřejmě nutné najít dvě bytosti z rozdílných planet - aby pak z jejich střetu vytryskl humor a vzájemné obohacování. Humoru se daří líp a groteskní tón přináší i k soudu, když Sam, vznětlivý jako dítě, při každé formální námitce tahá advokátku za rukáv: „Asi máte přestat!“ Podobně vyskakují i jeho postižení přátelé: „Pozor na pusu, ta paní si všecko píše!“ Ale soud je jen epickým obalem pro Samovu osobnost, kterou Penn úžasně kreslí ve zlomcích každodennosti. Pečlivě rovná sáčky s cukrem podle barev a hrnky podle oušek v bistru, kde pracuje; pečlivě krmí dítě poté, co jeho matka uteče hned po porodu, a časový rozvrh dodržuje, jak mu poradili, podle televizních programů. Když dcerka začne klást zvídavá dětská „proč“, odpovídá stejně dětinsky, a je-li postaven před složitější problém, pomáhá si příměry z osudů Beatles. Vzbuzuje soucítění, ale ne soucit, něhu, ale ne útrpnost. Na známé půdě si poradí, ač třeba při placení počítá nekonečně dlouho, o ulici dál je už ztracen. Omezí to výchovu dítěte, jež musí převzít vůdčí roli? (16.06.2020)

Když mě to celé přišlo jako špatně natočená parodie na Rain Mana, Forresta Gumpa a whatever else. Mentálně zaostalý Sean Penn, mentálně předčasně vyspělá Dakota - oba mají těch 7 let, akorát že v určitých chvílích scénář přestřelí a udělá z nich ty americké postavy, co jsou schopné dostat se za hranice svých předepsaných schopností a vlastností, tzn. začnou mluvit jako kniha, vylévat si srdce tak emotivním způsobem, že se začnete neklidně ošívat na židli a přejete si, aby do toho sakra aspoň nehrála ta stupidní vygradovaná a posmutněle famózní hudba. Potom přijde zatmívačka, člověk si oddechne, že tomu aspoň nechali otevřený konec, když už nic jiného, a ejhle - ono ne. Podobné pocity (odejdu - neodejdu - tak už ten případ vyhraj, stejně všichni víme, že to tak dopadne - dejte mi velký kuchyňský nůž a já rozpárám to plátno) jsem měla naposledy u Sloního muže. (21.02.2012)