Panelstory aneb Jak se rodí sídliště

Z praktického hlediska se jedná o horor, a to jak obsahově (život na rozestavěném sídlišti náhání hrůzu srovnatelnou s pobytem na lodi Nostromo osídlenou jistým nevítaným návštěvníkem), tak i formálně (kamera, střih, zvuk, hudba, prostě všechno z kategorie odpad). Paní Chytilová, i ty děti na sociálních videokanálech dnes točí technicky zdatnější klipy, a pokud tahle strašlivá patlanina měl být záměr, tak u mne se zcela minul účinkem. Pár situací bylo lehce úsměvných (Jirka ‘Kokeš‘ Kodet, věčně někde padající malý Létající Čestmír), ale jinak je to čirá katastrofa. Kdyby šlo o debut, dalo by se přimhouřit oko, takhle ten film dokáže jen nasrat. Beru to jako přinejmenším zajímavou satiru na tehdejší poměry při výstavbě bytových komplexů, bohužel nepřekousnu tu formu. Je to jako koukat na českou situační komedii na malém displeji mobilu bez sluchátek uprostřed staveniště za plného provozu. A to je krajně zvrhlé. (08.09.2010)

Věra Chytilová točí tak, jako by si po 20letém půstu chtěla všechno vynahradit, a zahrnuje plátno množstvím postav, motivů a zápletek. Kdybych jich bylo tak polovička, mohlo by to v zásadě fungovat, jenže takhle jen hyperaktivně přeskakuje ze scény na scénu a divák má dojem, že režisér i kameraman museli být na pervitinu. Nemám z té nervní kamery ani z emočně přeexponovaných výstupů filmových postav dobrý pocit. Rád bych napsal, že snímek autenticky zachycuje atmosféru velkého sídliště 70. let, ale nebyla by to pravda. Film je tak nějak hysterický, chtělo to ubrat. Rozumím tomu, že divákům v době premiéry musel tenhle kousek připadat jako zjevení, protože na míru kritičnosti, s kterou Chytilová operuje, nebyl nikdo připraven. Právě v tom je její síla. Nebála se otevřít témata, o kterých všichni mlčeli, a je nutné si uvědomit, že natáčela krátce po procesu s Plastiky a Antichartě. To věru nebyla společenská atmosféra nakloněná otevřené umělecké výpovědi. Celkový dojem: 40 %. (13.10.2016)

Výborná satira, ve které se kromě obrazu bahnité komunity a normalizačního marasmu prosazují i typicky "chytilovské" prvky, zejména pak přízemnost vztahů opačných pohlaví. Trochu nevyváženě působí autentické prvky v kombinaci s výrazně stylizovanou parodií (Kodetův Kodeš), jakoby Chytilová občas nepokládala panelovou realitu za dost vypovídající a cítila nutnost ji zvýraznit komediálními prvky. Z hlediska výkladu rodící se normalizace však naprosto klíčové dílo. (14.07.2009)

Naprosto učebnicový příklad práce undergroundové, filmové režisérky, která naštěstí patří do velice bohaté sbírky československé kinematografie. Perfektní kontrast "šílené" stavby a "šílené" režisérky. Tento snímek pouze potvrzuje, že vidění filmu paní Chytilové je jedinečné, originální, prostě si to točí jak chce. Filmová punkerka komunistické éry. Éry, která z tohoto snímku přímo přetéká. Betonová džungle v základech, plus pomalu, ale jistě se rodící zárodky civilizačních chorob. Ovšem v těchto výtvorech se bydlí dodnes a nejen, že se v nich bydlí, oni se i renovují, takže buď to je účel splněn, anebo je zde možnost - No tak, když už to stojí, tak to zrenovujeme. Myslím si, že paneláky z našich očí ještě dlouho nezmizí, tak proč se neseznámit blíže. Hvězdičku dolů musím dát za špatný zvuk, jinak je to výborná klasika paní Chytilové. (06.12.2011)

Bezútěšná féerie o neobyvatelnosti moderního civilizovaného světa podřízeného (řečeno s Poundem) chamtivosti, která usmrcuje, šíří mezi lidmi lež a frázi, vzbuzuje v nich egoismus, lhostejnost a prohlubuje jejich odcizení. Nervní kamera paroduje tanec přírody v rytmu šílené hudby Jiřího Šusta a v klipovité zběsilosti se záblesky hořkého humoru nezadržitelně topí v jílové krajině, z níž ční panelové obelisky. Na scéně „rodícího se“ i „potráceného“ sídliště, které vzniká již jako své vlastní ruiny, se podobně jako ve svých předešlých filmech Chytilová soustřeďuje především na polaritu mužského a ženského: zatímco muži, vesměs šovinističtí, bezohlední, prospěchářští, racionální, budují „hroutící se novostavby“ a přenášejí veškerou odpovědnost na druhé - a zvláště pak na ženy, tonou právě ony v onom hlubokém bahništi panelového světa a přizpůsobují se instrumentální racionalitě „pánů tvorstva“, když se samy uzavírají před světem do svých umělohmotných mikrokosmů. Veškerou režisérčinu skepsi sice sdílím i její vyhraněný soud pokládám za odvážný a hodný úcty, alegoričnost snímku mi však nevyhovovala a ve spleti drobných epizod, osobních dramat a příběhů jsem nenašel žádné tvarotvorné a silné drama, jaké by z jejich mlhoviny vykřesalo blesk. S ohledem k době, kdy film vznikl, však musím rozhodně smeknout. (02.03.2021)