Panelstory aneb Jak se rodí sídliště

Tak tohle je opravdu extrémně depresivní kousek. Záměrné vyzdvihnutí negativních vlastností lidí a doby. Jediné vlastnosti, které můžeme u místních lidí pozorovat, jsou neuvěřitelná arogance, sobeckost, uspěchanost, neochota kohokoliv vyslechnout, či snad někomu dokonce pomoct. Jedna pani to dobře vystihuje větou "Já se o nikoho nestarám!!!". Taky tam sou lidi neuvěřitelně závistiví a neustále druhým něco vyčítají a sebe vydávají za hrozné chudáky. Na depresivnosti ještě přidává fakt, že nikde není ani kousek trávy, jen pak je tam v dáli záhon, ale přes něj si lidi zkracují cestu na zastávku. Celkový dojem ještě dotváří docela psychohudba, kamera i střih. Moc dobré, jen jestli nejsou 4 hvězdičky málo.... (19.03.2008)

Dojem z celého filmu vystihuje scéna, v níž se maminka s kočárkem snaží projít bahnem. Všichni zapadají do bláta, které jakžtakž přebrodí, ale za cenu znečištění nejen sebe, ale i dětí, které nejsou vedeny ani drženy, nýbrž vlečeny. Tahle těžkopádnost, nedokonalost a hlavně ulepenost je příznačná po celý film: ať už je způsobená oním blátem na zemi, rozlitým mlékem, kypící kaší, nánosy očních stínů, nebo plácavou tělesností a pronikavým hlukem. Můžeme se radovat, že ženy jsou ve filmu natolik "emancipované", že postrádají punc "jiného", alternativního a umlčovaného. Co se týče zrůdnosti jsou si dospělí zcela rovni. To "jiné umlčované", tedy starost a zájem, je reprezentováno dítětem, staříkem a černochem. Mladý pár patří také mezi několik málo neopatlaných postav, ale scény vyvolávající závrať, kdy se dívka rozhlíží po balkonech s plínkami a matkách ověšených dětmi, dávají tušit, že "čistota" nebude trvat dlouho. Lepkavou izolaci rodin ve společnosti a jednotlivců v rodinách, podobnou přepážkám mezi byty, automatická pračka nevyřeší. (26.07.2011)

U Panelstory jsem se výborně bavila. Styl, v jakém je tento sídlištní opus natočen, je v mnohém velmi podobný tomu, který známe z Vlčí boudy. To znamená nezvyklé kamerové úhly, dlouhé nebo opakující se záběry na zdánlivě nedůležité předměty a scenérie plus herecké výkony, které sice nejsou dokonalé, ale k filmu pasují. Osobně jsem měla nejradši jistého ukecaného dědu projevujícího nebývalý zájem o všechno, co se na sídlišti děje :). Samotné prostředí ukazuje realitu dané doby kdy se masově stavěly obrovské šedivé paneláky a ještě než byla jejich stavba dokončena, byly zabydlovány lidmi nejrůznějšího druhu. Uvidíme zde herce a lamače ženských srdcí v jednom, mladou maminku i pracující lidi sředního věku. Všichni zde mají své vlastní příběhy, které se nevzájem prolínají. Rozestavěný sídlák je vlastně takový malý nevzhledný a zablácený mikrokosmos, který si žije vlastním životem, ne však v mnoha ohledech o tolik jiným, než ho známe dnes. Postavy řeší banální situace, ovšem Chytilová nám je servíruje tak, že nám skoro přijdou nevšední a něčím zvláštní. Nechybí samozřejmě jistá dávka humoru i absurdních situací. Za sebe Panelstory doporučuju a dávám čtyři hvězdičky. (13.02.2012)

"To máte těžký, dneska jedni přijdou a něco udělají a druhej den přijdou jiní a ti to zas rozkopaji. " S filmy Věry Chytilová to je taky těžký. Na jednu stranu si divák v tomto případě může vcelku užit autenticitu prostředí panelového sídliště ve výstavbě (včetně toho všudypřítomného chaosu, který onu stavbu musel zcela bezpochyby doprovázet). Na druhou stranu film nenabízí nějaký ucelený příběh či děj... To co sledujeme, jsou různé (a někdy i dosti bizarní) střípky ze životě některých obyvatel sídliště (včetně jednoho malého nezbedného kluka). Dohromady ty střípky ale do sebe moc nezapadají. (30.06.2022)

Všichni jsou tu bezdomovci. Ještě že máme socialismus – jeden velký umakartový rokenrol, sex, drogy a plnění plánu. Nechtěla bys raději letět na Měsíc? Co taky na planetě, kde kromě dětí a starců patří všichni do blázince (a také v něm jsou). Jedině děti a starci se tu chovají jako dospělí lidé, navzdory teroru nervních příbuzných a pracujících. Zasáhnout musí černoch, protože jenom exot tady může jednat správně. Vítejte v normalizaci. Je pozoruhodné, jak Chytilová zoufale chce do toho marasmu implantovat naději, jak přímočaře naznačuje, že happyend máme na dosah ruky a ve své moci - a jak to nejde. Proto její filmy tak křičí. Smích? Přejde. Jo a pokud jde o formu filmu, tak ta opět přesně odpovídá tématu - dodávám pro pana Normálního Diváka. (02.08.2011)